aneb ztracené ženství a válka pohlaví ve vládě otců
Naprostá většina žen si problémy s mužem přebírá jako svoje zavinění. Tohle je sice způsob, jak něco ovlivnit (že vezmete věc za svou), ale není možné tímto způsobem věci řešit a neztratit hrdost. Jenže, kde je ženská hrdost? Pokud se ženě podaří vdát se a mít svou hrdost v tom manželství, může si být naprosto jistá, že to manželství brzy zkrachuje.
Hrdost je mocná energie, která by se normálně vracela jako vděčnost partnerovi a posilovala tak vztah. Háček je v tom, že my lidé umíme být hrdí většinou jen na úkor někoho druhého: tento typ hrdosti se jmenuje pýcha, a není nám vůbec přínosem. Většinou to znamená, že na té naší původní hrdosti profituje někdo jiný.
Patriarchát přednastavuje muže a jeho hrdost jako výchozí model pro vztah – a mužova hrdost proto nejde na úkor systému, ale ženy. Mužova hrdost se pak vůči ženě nemění ve vděčnost, ale v pýchu, a z toho pak neprofituje vztah, ale systém. Mužova hrdost tak systém živí.
I ženina hrdost někdy živí systém, ale to jsou spíš vyjímky. Většinou jde ženská hrdost na posílení ženské hierarchie, a na posílení její pozice v této hierarchii. Tam se zase ženina hrdost mění v pýchu.. a právo mluvit. A je jedno, jestli má problém nebo radost, počítá se to, že je něčím důležitá.. ono kdyby se měla omezovat na radosti, nebyla by v patriarchátu důležitá skoro nikdy. Pro ženy je proto skoro všechno stejně důležité.. nebo ještě jinak:
Právě proto se ženy naučily směšovat věci nepodstatné s těmi podstatnými, s tím, že těm nepodstatným prostě trochu přidají na významu, jen aby s nimi mohly vyrukovat. Při partnerských hádkách navíc právě tohle úplně odzbrojuje muže, kteří vidí jen reálné významy dané logikou.
Nad většinou ženiných argumentů se proto muž buď pousměje, nebo zoufá.. a nebere je ale vážně.. To je smrtelná chyba (smrtelná pro vztah) – systém vede, vztah prohrává. Dlužno dodat, že nad většinou mužových argumentů se pousměje zase žena – k čemu logické zdůvodnění, že by se takhle neměla cítit, když už se takhle cítí..?
A tady je ovšem háček všech háčků: žena sama o sobě bere své pocity velmi vážně a většinou jim podřizuje celý svůj život, ale ne jen svůj, bohužel i život svého okolí, to vše hned dvojím způsobem:
Jednak všichni musí vzít vážně ženiny pocity, čímž ona teprve získá pocit, že už je to v pořádku, ačkoliv jediným člověkem, který má vzít její pocity vážně je ona sama. Tohle zmrzačení je z dětství, kdy ji matka brala přehnaně vážně, aby se k ní dceruška naučila se vším chodit a aby postupně nad dceruškou získala absolutní kontrolu.
Tímhle se právě stane žena vůči vlastním pocitům úplně bezradnou a naučí se chodit k ženské autoritě, zatímco sama radí ženám, které jako autoritu berou ji.. mimochodem, proto to také se ženami vypadá tak, jak to vypadá.
A jednak – tohle už všichni znáte – žena nastolí „Cítím to a to, chovejte se podle toho“. Teď byste se měli vlastně začít vyptávat, co se stalo, že se takto cítí, a ona by se zajíkala, a celý den by vám vyprávěla jeden pocit, dokud by z vás nevyždímala veškerou energii. Pak by vám ovšem vyčetla, že jste za celý den nic nestihli a jak ona k tomu přijde?
Tohle jde udělat jednou, dvakrát, ale pak si muž logicky řekne: když se tak chceš cítit, tak se tak holt ciť, a ženu v tom nechá. A na to přesně žena čeká.. ne však jako na příležitost, aby se naučila zpracovávat své pocity a neotravovala s nimi okolí.. vůbec ne. Žena na to čeká, protože jí vaše předchozí, vstřícná reakce nic neříká a neví, co s ní má dělat.
Žena čeká, až ji v tom necháte, protože tak to viděla u svých rodičů a může konečně (celý život na to čekala) zopakovat reakci své matky.. což také udělá a místo domova začíná vytvářet peklo.. stejně jako to viděla u své matky. Dokazuje si tím, že má ještě v domě nějaké slovo.. a nejen to. Žena si tímhle dokazuje, že vůbec existuje, protože svou existenci vidí právě jen v tom, jaký účinek mají její slova na ostatní (totiž, původně na matku).
Žena byla odmalička navykána se vším, co prožije, běžet za matkou nebo ženskou autoritou a získat od ní zaručený návod, jak se k tomu postavit, plus ještě obdržet rady do budoucna. A nezbytný úsměv: „Ano, jsi moje hodná holčička“.
Takže, pokud třeba vaše žena v něčem potřebuje čas na rozmyšlenou, znamená to, že jste navrhli možnost, na kterou ji matka nepřipravila, ani žádný seriál, a ona se na to musí teprve zeptat.. a to je také důvod, proč je oheň na střeše kdykoliv se děje něco, co žena nečeká. Pochopte tu svízel, ona má kvůli vaší netaktní iniciativě narušená kolečka.
A teď se bude muset jít zeptat autority, jestli se jí to vlastně líbí, nebo vlastně ne, a hlavně, co s tím?
Co vám na to má jenom říct?
A co se žena dozví od ženské autority? Dozví se vybrané části vybraných problémů v pečlivě naaranžovaném pořadí a s účelově vybranými detaily. Žena se od ženy nikdy nedozví celou pravdu, i když se nepochybně dozví daleko víc než muž, tedy když je přítomen, což ovšem neznamená, že by se žena dozvěděla něco pravdivého.
A z vlastní zkušenosti musím dodat, že když muž dešifruje ženskou komunikaci, nestačí se většinou divit. Souběžně se slovy se odvíjí komunikace pocitová, kteroužto normálně vychovaný muž ignoruje, a v té komunikaci běží i několik vrstev sdělení najednou. Běží tam určitý komentář, je-li přítomna žena postavená v mužské hierarchii výš, pokud je přítomna žena postavená výš v ženské hierarchii, běží tam komentář trochu jiný.
Tohle ale nebývá nic závažného, spíš něco jako „Tak takhle já to s ním mám“, neboli „Jak my pod tou mužskou nadvládou trpíme“. Celkový podtext bočního sdělení bývá horší: „Jsme ženy, rozumíme si“, čímž ženy neustále obelhávají samy sebe a pěstují to nejfalešnější sebevědomí vzešlé z fiktivní spolčenosti. Žena, na kterou máte potřebu dělat něco takového vás podrazí jako první, už tím, že vás v tom nechá a hraje to s vámi.
Nejhorší ovšem bývá sdělení kamarádce nebo všeobecně ženě hierarchicky rovné. To totiž buď obsahuje doplněk, něco, co by žena před mužem nikdy neřekla, a nebo něco, co bývá v přímém rozporu s použitými slovy. Před muži volí ženy slova tak, aby muž neměl nějaké podezření nebo připomínky, a zbytek říkají pohledem, emočním nábojem atd., a takovými těmi náznaky v řeči, kterých si muži zásadně nevšímají, upozorňují přítelkyni, čeho se co týká.
Tímto způsobem ovládl patriarchát ženy, i když jim musely být nechány emoce. V životě člověka se děje to, co myslí a co mluví, přičemž slova jsou mnohokrát silnější a co se týká ovlivnění života, vždycky přebijí myšlenky. Takže pokud žena před mužem mluví jiná slova než co si myslí a co cítí, nikdy nebude žít vlastní život.
A problém je ještě větší, protože takhle si ženy musí přelhávat život, i když mluví s matkou, natož s babičkou. Od dětství se ženy učí mluvit jen to, co chce matka slyšet, což musí vycítit, a když se netrefí, je zle. Tím pádem nemůže prožít nic vlastního ani mezi ženami, ani s mužem. Nejvíc by toho mohla prožít s přítelkyní, kdyby ženské přátelství neznamenalo, že si na sebe ženy navzájem dělají náhradní matky.
Není to jednoduché, a žít se ženou v heterosexuálním páru je téměř nemožné. A nejen žít. Muži se někdy opravdu snaží ženám zavděčit nebo i čistě jen pomoct, a ono to nejde. Všechno je pochváleno jednou, ale vyžadováno pořád. Proč? Vždyť i ženy pod všemi těmi stížnostmi opravdu touží po porozumění. Proč ho tedy nedělají?
No protože jejich pramatky před šesti tisíci lety zařadily muže jako domácí zvíře, jehož smysl existence je zajistit ženu. Pokud by žena chtěla dělat porozumění, musela by přehodnotit šest tisíc let starý názor, a to ona nikdy neudělá. Ona radši udělá z muže blbce („tomu ty nemůžeš rozumět“) a jde to povyprávět přítelkyni.. „Jsem tak nešťastná..“
Však přítelkyně poradí.. a neskutečné je sledovat, jak si žena nechá radit. Napřed jde většinou za matkou a za přítelkyní, z nichž každá jí většinou poradí něco jiného. Žena usoudí, že to je tím generačním rozdílem, a upřednostní.. no, to byste neuhodli.. upřednostní to, co se jí zrovna víc hodí (v okamžiku, kdy vás uvidí). Dnes to, zítra ono.
Kdyby nefungovalo jedno, zkusí to druhé, případně obojí, a tak jako tak k tomu všemu sbírá návody u všech žen, které potká, což mimochodem právě znamená, že váš život je vláčen po ženské hierarchii a je používán přímo proti vám. Při zkoušení nasbíraných postupů se vyčlení různé kousky, o nichž má žena dojem, že na vás zabírají, a ze vzniklé matlaniny si časem utvoří svůj vlastní postup, a ten pak na vás uplatňuje, s tím, že jednou to určitě vyjde.
Ale samozřejmě ten postup neutvoří za použití logiky. Ženin postup je spousta kousků z těch všech cizích postupů. Jsou to kousky, které si vybrala pocitově – protože se jí na tom postupu líbilo nějaké slovo či obrat, které si pocitově slepila, a pro které si ještě pocitově našla cizí vyjádření, tedy citát. A to ještě některé kousky jsou vybírány podle tohoto klíče: „ještě kousek od maminky, a taky něco od babičky, ta by mi také neodpustila, kdybych ji vynechala“.
Tuto slátaninu, která jí samozřejmě v devadesáti devíti procentech nefunguje vůbec na nic, tuhle hrůzu dává žena jako zaručený návod ostatním ženám, když někdo vezme jako ženskou autoritu ji.. a také podle toho radí svým dcerám do „jejich“ vztahů a „jejich“ života, a pochopitelně vnoučatům a prostě úplně všem.
A to nejhorší, všechny ženy se navzájem neustále štvou proti mužům. Správný přístup pro ně není jak-s-ním, ale jak-na-něj, a navzájem si radí techniky, jak zpracovat svého partnera, pak to na něj zkouší, a pak si ještě referují, jestli a jak to zabralo. A jelikož to zkouší poštvány proti němu, nemá takový vztah žádnou naději a umírá.
Už chápete, že největším nepřítelem žen nejsou vůbec muži ani s celým patriarchátem, ale zase jen a jenom ostatní ženy? To že si to ženy většinou vůbec neuvědomují, to bohužel na věci nic nemění.
Vztahy máme dvojího druhu. Jsou založené buď na lásce, nebo na adrenalinu. Adrenalin je projev strachu, je návykový a tudíž vychovatelný. Naprostá většina z nás si proto automaticky vybírá partnery, s nimiž se bude „něco dít“, a zcela opovrhuje těmi, kdo nás opravdu milují.
Ženy vůbec jsou ochotné přehlížet to, jaký muž doopravdy je, a nepotřebují ke vztahu vůbec nic jiného, než být zblbnuté. Samy pro sebe to ovšem nazývají zamilované, a to, že jsou „zamilované“ jen do slibů už jim nepřijde tak důležité. Opravdová láska však nikdy neslibuje, ona je. V opravdové lásce také není adrenalin, takže opravdu milující člověk získá často dojem, že oproti akčnosti jiných nemá co nabídnout.
Tady se ukazuje jeden z důvodů, proč většina žen nikdy nebyla s mužem, který by ji opravdu miloval. Takový muž se nikdy nepropůjčí k tomu, aby ženu oblboval, maximálně, v krajní nouzi a zoufalství něco naznačí, a to většinou velmi nesměle a neohrabaně. Takový muž si té které ženy váží a nebude z ní dělat debila.
Ženy jsou naopak vedeny k vyznávání hrubé síly, a to až do té míry, že některým z nich to skutečně imponuje a od svých partnerů hrubost i vyžadují.. a i když nechtějí hrubost, akčnost požadují skoro vždycky. Skutečně milující muž se ale k ničemu takovému nepropůjčí a stejně jako opravdu milující žena nebude svou lásku nikomu dokazovat.
Mnoha ženám navíc mužská hrubost imponuje proto, že tím mají možnost připadat si proti nim „žensky“, tedy, žensky podle toho, co jim o ženství navykládali, to jest, slabě a něžně. Tím se dostávají do protipólu, a to čím dál víc, protože pánové, pokud se nechají strhnout se tímtéž mění v drsňáky.. a to s použitím síly, které se v jejich prospěch vzdává žena. Potíž pak nastává v okamžiku, kdy polarita dosáhne kritického bodu.
Rád to nemá asi nikdo, ale drsňáci přímo příšerně nesnáší podlézavou, slabošskou a závislou pozici, ve které se shodou okolností ocitla jejich žena. Existence něčeho tak ubohého se jich osobně dotýká jako velmi velká urážka, a jakákoliv spojitost s ní je pro ně něco jako ostuda. Ženy, které neodhadnou okamžik, kdy přestat hrát slabou a hlavně kdy přestat dotovat muže svou sílou, bývají bity – a to právě tím „člověkem“, kterému před chviličkou dodaly sílu.
Další násilí vzniká proto, že jsme vychováváni tak, že existuje jen jedna pravda. Bývá to pravda matčina, kterou matka v průběhu výchovy zabuduje do svých potomků. A každý pak jde do vztahu s tím, že to bude on, kdo bude mít pravdu. A to má háček – pokud by měla existovat jen jedna pravda, měla by být objektivní. To je problém.
Ona ta jediná, absolutní pravda nepochybně existuje, nicméně my nejsme objektivní bytosti, nikdy jsme jimi nebyli ani být neměli. Nežijeme v absolutním světě. Žijeme v relativním světě, proto jsme subjektivní bytosti, a na tu univerzální pravdu máme každý svůj pohled. Ten pohled je to, co žijeme, každý zvlášť.
Snaha zbavit nás naší pravdy je snahou zbavit nás našeho vlastního života. Chápeme? Vnucená objektivita je násilí. Pravdu má ten, kdo je právě silnější. To je v patriarchátu a priori muž, jehož pravdu kontroluje nadřízený. Tímto způsobem má stát kontrolu nad celou populací, protože všichni muži myslí, mluví i jednají podle svého nadřízeného.
Ženám bylo s povýšeným úšklebkem ponecháno právo mít si svou pravdu i si ji vyslovit. Ten povýšený úšklebek ovšem zakrývá strach, nikdo se nechce dostat do otevřeného konfliktu s ženinou emocí, proto se jí nezakazuje projevit svou pravdu. Není pochopitelně brána vážně, ale na to ji měli zvyknout doma.
Je nesmysl chtít po mužích, aby vás vzali vážně. Na to musí přijít muži sami. Na vás je, aby k tomu dostali příležitost. Mezitím – ideálně – přijdete na to, že to vy samy sebe neberete vážně a že především vy potřebujete slyšet a UZNAT svou pravdu. Přijdete na to, že váš názor na vaši pravdu, vaše uznání je pro vás rozhodující, ne cizí.
Muži ostatně budou procházet tímtéž, hned co si povolí skutečné pocity a zjistí, že mají svou pravdu. Protože pravda o nás je teď a tady, v každém okamžiku je jiná, a najdeme ji v pocitech. Pocity jsou pravda o nás.
Jenže, když muž jednou za čas zjistí, co vlastně, jaký blábol jeho žena doopravdy žije.. a on s ní.. a děti.. že její představa života je mnoho tisíc naučení na každou jednotlivou situaci, selektováno pocitem v té které situaci.. muž nechápe a říká něco posměšného o ženské logice. A kdo se bude smát, až se muži budou učit mít svoje pocity..?
Podívejte se.. uvědomte si, že muži za nějaký čas přijdou na to, že mají i ženské stránky, že mužské tělo neznamená mít jen mužské stránky. A muži přijdou na to, že ženská bolest je i jejich bolestí. A bude to bolest, kterou nikdy nezakusili, a kterou budou mít problém unést, protože mužské tělo není stavěno na takové nápory.
To však nic nemění na tom, že ženy nemají žádný život, a to zásluhou ostatních žen a především vlastních matek.
Smutná je společnost, v níž chybí ženství. Model patriarchátu je jasný: muž běhá venku, shání obživu a myslí si, že to je život. Žena dřepí doma, vteřinu za vteřinou vytváří domov, a myslí si, že to je život. Je jasné, že teprve oba dva dohromady by měli šanci jakýsi „život“ vytvořit, to by však nesměl ani jeden z páru vzít cokoliv od toho druhého jako samozřejmost. To totiž předpokládá úctu, která se téměř nevyskytuje.
V patriarchátu například neexistuje úcta k matkám. Formálně sice je vyjádřena jedním dnem dobré vůle za rok, ale jen v některých zemích, a s opravdovou úctou to nemá nic společného.
Úcta k matkám tu není proto, že ji děti nemají od koho odkoukat. (Odkoukávání (opičení, duplikace) je způsob, jakým se my lidé učíme. No, učíme se i jinými způsoby, ale tohle nám jde samo, nejlíp a nejrychleji.)
Aby mělo dítě úctu k matce, muselo by ji vídat u otce, nebo by matka musela mít opravdovou úctu sama k sobě. Ne že by takové případy nebyly. Je jich ale žalostně málo. Vida, pár slov, a už je možno obrysově vidět, že svátek matek je ve skutečnosti výsměch. Nuže, obrňme si žaludky a zaostřeme lépe.
Jedna z nejodpornějších lží patriarchátu je ta, že člověk nemá kontrolu nad svým tělem. U žen to mj. znamená, že nemají kontrolu nad svým početím, průběhem těhotenství a porodem, to všechno řídí patriarchální bůh.
Aby se to dokázalo, celé věky bojovali katoličtí kněží proti porodním bábám, stejně jako proti všem prostředkům, které by ženám ulevily v bolestech. Nebylo v zájmu patriarchátu jakkoliv ulevovat ženám, ale nechat je co nejvíce trpět.
A zase: nenechme se mýlit tím, že katolíci dneska nevládnou. Trend pokračuje. Nedávno byl zmiňován zákon, který zakazuje rodit doma. Léčitelé a kořenářky sice existují, ale nejsou bráni vůbec vážně. Všechno se odbývá v nemocnicích, pod kontrolou patriarchů a jejich výnosů. Proč?
Muži nejsou vedeni k tomu vážit si toho, co matka dělá, proto si toho nemohou vážit ani u svých žen. Synové to vidí a dělají totéž. Jakou úctu potom mohou získat k matkám všeobecně? Vždyť k nim většinou nemají ani důvěru..
Ženy nejsou vedeny vážit si výsledků mužské práce – žena automaticky přijímá, ovládne a zužitkuje všechno, co muž domů přinese. Dcery to vidí a dělají totéž. A důvěru k mužům mají navíc striktně zakázanou.
Tahle automatika se dá snést, když je příměří, ale ne když propuknou boje mezi pohlavími. A ty propukají co chvíli, a během nich partneři postupně ztrácejí zbytky vzájemné úcty. Proudění lásky je však vzájemnou úctou podmíněno, bez ní to nejde. A úcta k partnerovi se dá získat jenom když se s ním dokážeme domluvit. A to nejde, že?
Proč se nemohou pohlaví mezi sebou domluvit? Protože obecnou řečí je v patriarchátu řeč rozumu závislá na logice, kterážto bývá ženám zakazována. Ženy mohou cítit, nesmí však nic dělat, a rozhodně nemají myslet. Pokud už myslí, nemají to říkat nahlas a už vůbec ne se tím řídit. Proto využívají empatii a postupně se naučí, co chce muž slyšet.
Pro ně jsou to návyky!, a když přijde na válečné střetnutí, tak prostě vyjmenuje všechno, s čím kdy byla nespokojená, neboli co by maminka neschválila. Žena v našem matriarchálním patriarchátu nemá jinou možnost, jak dát najevo, že něco není v pořádku, proto muži dělají velkou chybu, když si myslí, že žena právě použila ránu pod pás.
Stejně tak muži chybují, když si myslí, že pouhým vysvětlením je něco vyřešené. Není. Ženy jsou důsledně vedeny neřídit se výsledky myšlenkových postupů, ale příkladem matky a ženských autorit. Vysvětlení je k ničemu, omluva také. Oba partneři musí počkat, až to přejde, a bohužel ne ženu, ani muže, ale tchyni, kterou právě žena slepě kopíruje.
Bohužel muži nejsou vedeni toto chápat, jsou vedeni spokojit se se svou automatickou nadřazeností a se ženskou automatickou vinou, jak to vyplývá ze zfalšovaných patriarchálních mýtů. Tím se to všechno potvrdí a – zabije. Přitom není problém ženě vrátit její myšlení – mám to vyzkoušené. A je úžasné pozorovat, jak žena něco vymyslí úplně sama, úplně sama vyhodnotí celou situaci a úplně sama se na nejistých nožičkách vydá svou myšlenku zrealizovat.
Podotýkám, že „svou“ myšlenkou opravdu nemyslím vymalovat nebo vygruntovat nebo něco, co žena už zná ze školy či od matky. Vůbec ne. Samozřejmě se jí dostane pomoci, ale až v jejím vlastním projektu, a až když je potřeba – není to tak, že ona přes den (s matkou, sousedkou či přítelkyní) vymyslí a muž místo odpočinku po práci udělá.
Žena jen nesmí podvědomě očekávat, že jí věc někdo vezme z ruky a dodělá, protože tímto očekáváním přímo útočí na falešnou galantnost a ochranitelský komplex, ke kterým jsou muži vedeni, a právě tak muž tomuto nutkání musí odolat. V některých situacích to stojí mnoho trpělivosti, a někdy i slziček, ale výsledek rozhodně stojí za to.
Mimochodem, musí to chtít oba.
«« Život ženy
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info