aneb ztracené ženství a válka pohlaví ve vládě otců
Společenské zřízení, v němž momentálně žijeme, se jmenuje patriarchát. Patriarchát v překladu znamená vládu otců. Toto označení je značně nepřesné. Leckdo by čekal, že patriarcha vládne lidstvu, a že se jedná o pouhé nadřazení mužského prvku. Je to však daleko horší. Patriarcha se prohlásil za pána tvorstva a ženský prvek nebere v potaz vůbec. Lidstvo jako takové neexistuje. Patriarchát je homosexuální společenské zřízení.
Patriarchát však není první homosexuální společností této civilizace a ženy nejsou prvním pohlavím vyřazeným ze společnosti. Všechno, co se v patriarchátu děje ženám se v matriarchátu dělo mužům, a co se týká zvěrstev a krutosti vůči porobenému pohlaví, teprve islám to se svou ženskou obřízkou dotáhl na úroveň matriarchátu.
I pouhým nadřazením jednoho prvku již mizí rovnováha a vznikají problémy. Co se asi stane, když jeden původně rovnocenný prvek vynecháme? Vznikne systém, který denně vyprodukuje nepředstavitelné množství utrpení. Patriarchát je na utrpení založen, nechává trpět kdykoliv a kohokoliv, je to systém, který uřízl nohu sprinterovi a poslal ho závodit. To jsme my, každý z nás, lidé bez ženství.
Nejvíce ovšem trpí ženy. Ale protože patriarchát vládne tvorstvu a ženy opomíjí, není jejich utrpení vůbec bráno v potaz. Ženy samy o něm ani nemluví! Zdá se, že nikomu nevadí ani to, že ženské utrpení zamořilo celý lidský rod. Jenže on lidský rod vlastně ani neexistuje. V patriarchátu existuje jenom patriarcha. A dnes už to nemusí být ani muž.
Vytvořila se nám nová identita, kterou pracovně nazývám „ženským patriarchou“. To jsou ženy, které si uzavírají svá centra emocí víc než muži, myslí ještě přísnější logikou a jednají ještě neúprosněji než muži, a jako takové se stále častěji dostávají do řídících pozic. To, co tyto „dámy“ předvádí, to nemá vůbec žádnou obdobu: používají zbraně ženské i mužské, neštítí se ničeho a svaté jim také nic není.
Mužům se přitom ženský patriarcha velice zamlouvá: je chytrá, výkonná, samostatná, slušně vydělává, neotravuje s pocitama, jelikož skoro žádné nemá, naopak se s ní dá mluvit skoro o všem (o všem, co zajímá muže), a to pořád, nejen ze začátku, kdy ženy obvykle zjišťují, kudy na vás. Nevadí jí ani absence hloubky, blízkosti a citu, ale i kdyby jí to vadilo, nic se neděje, protože partner se s ní v rámci „pracovního zařazení“ stejně skoro nevidí.
Takže je celkem lhostejné, jestli je patriarchou muž či žena. Patriarcha je dnes jen symbol, který už nemá žádnou výraznější spojitost se skutečným pohlavím dotyčného a už vůbec ne s nadřazeným otcovstvím. Tak to samozřejmě nebylo vždycky, a v některých zemích mužské pohlaví dosud striktně určuje absolutní nadřazenost.
Ovšem trend je jasný, ženy, které si zablokují emoce a rozvinou patriarchální logiku a vyznávání hrubé síly, jsou v patriarchátu vítány, protože jsou mužštější než muži. Americké feministky jsou typickým příkladem – bojují proti lidskosti mužskými zbraněmi a zneužívají i vše, co jim samotným zůstalo ženského.
Dokazují tak vítězství patriarchátu na všech frontách, protože i to „ženské“ jim přiřadili patriarchové. V mnoha ohledech je to to nejhorší, co se mohlo stát, nicméně i tuto zkušenost lidstvo asi potřebovalo.. no v každém případě tu ta zkušenost je a bude potřeba ji uzavřít, aby se mohlo dál.
Pro mě nejsmutnějším faktem je asi účast, ba spolupráce žen v bezemoční a bezcitné mužské vědě, která však byla založena především proto, aby ženy nahradila. Takhle, já samozřejmě nevím, jestli ještě trvá úmysl škrtnout ženy ze seznamu živočichů dostupných na Zemi. Mně stačí, že tu ta možnost je, protože vím, co už patriarchát natropil.
Pokud budeme chtít napravit aspoň něco, musíme především uzdravit ránu zatracení třináctky.. třináct je cyklů žen v roce, a třináctka je číslo moci. To je důvod, proč je v patriarchátu zatracována, potažmo obávána jako číslo neštěstí.
Neštěstí je patriarchát, ne třináctka, a neštěstím je proto, že třináctku si pro sebe schovávají jistí lidé, protože je činí mocnými vůči lidem, kteří se jí vzdali a proměnili se tak v tupé stádo. Pokud náš vztah k třináctce začne být zase posvátný, vrátí se lidem, kteří ji jako posvátnou uznají, moc nad svými životy a veškerými životními projevy.
Žena je klíčem k životu a k moci.. přičemž ženy to někde v sobě ví a vybírají si muže, který jim k té moci dopomůže, aniž by si vzpomněly na nejzákladnější pravidlo moci, totiž že jediná skutečná je moc člověka nad sebou samým. Proto se snaží ovládat muže, čemuž se muži brání, a partneři se tak perou mezi sebou.
To umožňuje jejich ovládání zvenčí, ale i zevnitř, přičemž zvenčí ten vztah ovládá systém, tedy patriarchát, zevnitř tchyně, tedy matriarchát. Jak systém, tak tchyně neustále štvou partnery proti sobě, protože na takových nesvárech se dá nejen docela dobře a nenápadně profitovat, ale dá se z nich stejně nepozorovaně i vyžít.
To není způsob, jak dospět ke světovému míru, protože světový mír nemůže vzcházet ze společnosti, kde se lidé mezi sebou perou už na těch nejzákladnějších úrovních.
Víme že tu kdysi byla tzv. mateřská společnost, z níž se nakonec vyvinul matriarchát, vláda matek. Věřilo se tenkrát v Bohyni, která dává život všemu, stejně jako žena dává život člověku. Dlužno podotknout, že je to mnohem příjemnější pomyšlení, než homosexuální tragédie patriarchů o tom, jak Otec udělal svého Syna Duchovi svatému.
Matriarchát byl oproti mateřské společnosti založen na vyvyšování mateřství, a celkově na ženské schopnosti dát život. Matky byly ctěny jako zosobnění Bohyně Matky, což mi připadá v pořádku, mateřství je nutno ctít stejně jako otcovství. Škoda že to tak upadlo.
Lidstvu matriarchát přinesl mnoho tisíciletí života v souladu s přírodou, a ke konci znevážení života a zneužívání získané moci, když se ženy přestaly chovat jako dárkyně života, začaly se cítit spíš jeho vládkyněmi a dopouštěly se na mužích nepředstavitelných ukrutností, byť pravděpodobně ne všude.
Lidstvo málem vyhynulo, když se ženy pokoušely dokázat svůj patent na život. Chtěly se obejít bez mužů a zjistily, že to nejde, nebo aspoň ne dlouho. Za strašných a dramatických okolností zjistily, že bez mužů se jim děti prostě nenarodí. A co s tím zjištěním udělaly?
Člověk by řekl, že sklapnou, přiznají chybu a nějak ji napraví. Opak je pravdou.
Ženy, už tehdy ješitné až běda, to celé převrátily, obvinily muže, že jim při sexuálních stycích část jejich patentu ukradli, a začaly s rituály, které jim tu část měly vrátit (ten způsob myšlení, nepřipomíná vám to něco?). Při koitu odřezávaly mužům varlata a penisy, tak aby v ženě zůstaly, a když to nepomáhalo, byli muži při koitu rituálně vražděni.
To samozřejmě také nepomáhalo, ženy proto začaly muže chovat jako svého druhu plemenné býky. Rituály samozřejmě zůstaly: při každých slavnostech se konala velká soulož, při které vykrvácel nejméně jeden muž, ale většinou více. Ženská řevnivost je neukojitelná, a pokud může sestra, já musím taky, že?
Už tady začíná být vidět, od čeho se odvíjí postavení žen v dnešním patriarchátu. Žádná žena nikdy nezahodí žádný rituál, který má po svých … (jak se řekne předek, když je to ženská?). Okolnostmi můžete donutit ženu, aby od nich dočasně upustila, ale zahození nehrozí.
Ty rituály dnes u většiny žen nejsou vědomé, předávají se na neverbální úrovni a jsou dost strašné. Rozhodně příliš strašné na to, abych je uváděl tady. Tady budou jen náznaky, kdo si troufne zvědět víc, najde je ve speciálním webu nazvaném Neviditelný svět, kde ty klíčové pasáže nepíšu já, protože jsem je nebyl schopen vstřebat a vypsat ze sebe, diktují je Plejáďané (a dost bez obalu).
Jasné je to, že ženy jsou, a vždycky byly ty silné. Slabá žena je pustá lež, která byla vymyšlena až v posledním období patriarchátu. Viděli jste někdy skutečnou ženskou rvačku? A víte, že ve skutečnosti ani smrt soupeřky nic neřeší? Dnes už je ženská rivalita schovaná, zřídkakdy se dostane na veřejnost, ovšem kdykoliv se tak stane, je vidět zpupnost pohlaví, které dokáže dát život a cítí se proto být jeho pánem.
Jen si představte, jak to muselo vypadat tenkrát, když ženy, posedlé být tou nejdůležitější a nejmocnější a především nejuctívanější „bohyní“ na světě ještě nemusely předstírat, že jsou slabé a něžné.
Co myslíte, že se asi dělo, když nějaká matka rodu měla dojem, že jiná matka rodu vládne většímu území nebo klanu, nebo se usadila na úrodnějším kousku Země..?
..boje se děly, drsné, nenávistné a krvavé. A v určitých podobách se dějí dodnes. Až na to, že dnes naopak ženy ani netuší, jak jsou ve skutečnosti silné, neuvědomují si kolik síly je třeba jen v jejich emocích, které navíc skoro žádná z nich neumí normálně zpracovat. Ženská síla je síla, která dokáže stvořit nový život, která je však běžně používaná k destrukci.
Tak třeba naše matky se vzájemně sledují a hodnotí podle toho, jak jsme vychovaní. Jelikož žádná nechce být hodnocená špatně, používají dost nevybíravé metody a nás všechny bez výjimky přizpůsobují nelidským konvencím patriarchátu. Používají při tom „zbraně“ nepředstavitelně silné. Na tom je nejhorší, že většina z nich to nedělá vědomě a nemá jak to kontrolovat.
Běžně svou sílu používají ženy hlavně proti ženám: jednak při neustálých bojích o pozice v ženské hierarchii, a pak když si matka podřizuje dceru. Proti mužům ji od konce matriarchátu použijí jen zřídka, ovšem vždycky s vražednými účinky – muži nemohou odolávat takovým náporům, nejsou na to stavění (a ani nikdy nebyli).
Muž je mnohem křehčí bytost než žena, vůči ženě je jako nositel tvořivých impulsů vůči zdroji, sluneční paprsek vůči kousku země, na který dopadne a něco v ní probudí. Muž svým impulsem může v ženě probudit stvoření, doslova stvořit něco skrze ženu.
Nevím, jestli kdy na Zemi existovalo společenské zřízení, kde by tak lidé fungovali, jisté je, že ani matriarchát, ani patriarchát to neumožnil, s jednou jedinou vyjímkou, kterou je výroba potomků, a i tuto vyjímku se oba systémy snažily a dodnes snaží zrušit. Přemýšlím tedy, kam až nás zavedl strach z ženské síly a jejích vnějších projevů.
Zakladatelé církve tehdy prohlásili ženu za dílo ďábla, pochvu za díru do pekla, a menstruační krvácení za projev obcování s ďáblem. Pohlavní styk, do té doby posvátný, byl prohlášen za pošpiňující a vhodný maximálně pro výrobu dětí, styk s menstruující ženou, do té doby vrchol mystiky, byl prohlášen za letenku do pekla. Ze sexu se stal problém.
Otázkou je, proč to ženy tenkrát dopustily, když nic silnějšího, než je žena v celém vesmíru pravděpodobně neexistuje. Ženy zradily samy sebe a pokračují v tom dodnes. Dnes a denně učí matky své dcery, že musí být ty slabé, stejně jako je to učily jejich matky a babičky. Učí je svým vlastním příkladem, že mužům je třeba dopřát pocit, že o všem rozhodují, a že je potřeba s nimi skrytě manipulovat, aby mohly dosáhnout svých cílů.
Jinými slovy, žena může něčeho dosáhnout pouze skrze muže, nikdy sama. Jak je ale možné, že ženy, mimo jakoukoliv pochybnost zdroj života, živoucí obraz síly, která oživuje vesmír, uvěřily tomu, že bez muže nic nezmohou? Žena, ztělesnění síly, živoucí obraz Bohyně, která dává život všemu a všem?
Ženská síla je v krvi. Ženy krev doslova prolévají, z důvodů, které nejsou součástí tohoto povídání. Pokud je ženská síla patriarchům trnem v oku, a pokud je ta síla v krvi, proč asi byla menstruační krev lidem zošklivována a prohlašována za dílo ďábla? Vidíte ty souvislosti?
Já to vidím, že ďábelský je od církve tento podraz, nikoliv ženská krev.
Při zakládání patriarchátu se stálo před problémem, jak upozadit ženy, aby se nemíchaly do mužské vlády. Aby něco takového prošlo, musely být ženy pře-svědčeny, že jsou slabé, a nejlépe aby své síly byly úplně zbaveny.
To nebylo nic jednoduchého, protože do té doby byly ženy vládnoucím pohlavím a se slabostí neměly společného naprosto nic. Dodnes jsou ženy mnohem silnější než muži, a to samozřejmě proto, že nemají zakázané emoce a pocitově mají navrch kdykoliv a v čemkoliv si vzpomenou, a žádný muž jim to – když nebudou chtít – nedokáže vymluvit.
A kolikrát jsou silnější i fyzicky, a jen to přesvědčení, že jsou slabé jim brání tu sílu použít. Ukáže se to asi jen tehdy, když se žena přestane ovládat, a pak se dějí věci. A těm věcem výrazně napomáhá ta šílená výchovná direktiva, že ženy se nebijí, ať dělají cokoliv, protože jsou přece ty slabé.
Má smysl v Čechách poukazovat na to, že nic se nezneužívá tolik jako tato nedotknutelnost žen, když 99% češek si na tom založilo celý život?
I české ženy se však tváří jako slabé a až na záblesky v případech „nouze“ či „potřeby“ se tak i chovají, zbytek zařizuje nedotknutelnost. Ty záblesky jsou však čím dál častější, vrací se nám matriarchát a tisíce let staré rány a temnoty se dožadují uzdravení. Je nutné se k tomu nějak postavit..
Zákaz moci se nutně podepsal na lidské tvořivosti, a zvláštní na tom je, že to lidem nevadí. Lidé o své tvořivosti neví. Je to tím, že v matriarchátu se moc netvořilo, protože ženy nikdy nebraly muže jako bytosti vážně, natož aby od nich přijaly nebo snad zrealizovaly nějaký impuls, a svou moc používaly výhradně k ovládání potomstva.
V patriarchátu se tvoří naopak hodně, takřka neustále, a v poslední době je rozdíl ve výkonnosti zřetelnější než kdykoliv jindy. Ženy evidentně jsou podstatně silnější, několikrát výkonnější, a mnohem víc vydrží. V tomto smyslu ženy skutečně trochu připomínají domácí (zkrocená) zvířata – většinou slouží, ale když se vzepřou, je zle..
Ženské snahy ovládnout a zneužít muže a stát se zase vládkyní aspoň nad jedním životem měl vyřešit patriarchát.
Patriarchát je logickou vývojovou reakcí na příšerná zvěrstva pozdního matriarchátu. Nástup patriarchátu však neznamenal konec znevažování života. Ve zneužívání se pokračovalo, jen strany se vyměnily, a to, co mělo problém vyřešit jej nakonec prohloubilo. Patriarchát vznikl z matriarchátu, převrácením jeho hodnot.
Patriarchát tedy problémy nevyřešil, ale prohloubil a zamotal, takže ženy mají veškeré matriarchální tendence dodnes, výčitky svědomí a pocity viny přiloženy. Toto je nejstarší a nejbolestivější emocionální rána v lidech, která už více než 5000 let (biblický údaj) čeká na vyřešení a zahojení. (Dokážeme to?)
Základním kamenem patriarchátu je mužský bůh. Toho muži vymysleli na sklonku matriarchátu jako nebezpečí pro ženy, které dělaly mužské oběti. Mužský bůh proto je (a má být) zlý, krutý a mstivý, ženy se ho měly bát natolik, aby od mužských obětí upustily. To se nakonec skutečně podařilo.
Přítomnost hrozivého mužského boha stabilizovala situaci natolik, že vzniklo jedno z nejšťastnějších období lidstva. Hlavní už nebyla Bohyně, ale Bohyně kontrolovaná bohem, kromě nich existovaly celé kolekce nejrůznějších bohů a bůžků, každý si věřil čemu chtěl a výsledkem bylo barvité a zhruba vyvážené společenství. Svobodu tehdejších lidí si dnes vůbec neumíme představit. Jen když ženy moc vystrkovaly růžky, pohrozilo se bohem.
Idylka skončila, když napadlo skupinku gayů, že idea žárlivého a ukrutného mužského boha má mnohem větší potenciál, než je kontrola Bohyně. Rozhlásili, že se jejich bůh rozzlobil, že už více nesnese uctívání jiných božstev atd., a s pomocí tohoto prohlášení, ohně a mnoha mečů se ujali moci, čímž „zachránili“ obyvatelstvo před božím hněvem.
Vznikl největší byznys v historii lidstva – hierarchie striktně homosexuálních kněží kontroluje půlku světa. Pro koho ovšem, je věc druhá, a že se to děje zdánlivě prostřednictvím mužů je věc třetí, a ještě nejméně podstatná, protože jak ženy, tak i muže k potřebným rolím vychovávají matky.
Patriarchát tak k matriarchálním principům „ovládnout-a-zneužít“ přidal pravidla:
Tyto principy dostal patriarchát do vínku, to je základ, na kterém fungujeme dodnes. Pokud pochopíme tohle, držíme v ruce hlavní klíč k pochopení veškeré známé (= patriarchální) historie.
Jen pro dokreslení: ženy, pokud opravdu potřebují vyřešit nějaký problém, nejdou za mužem, protože muž jejich problémy nevyřeší, ale prohloubí a zamotá, případně ještě nějaké přidá, čímž vykonstruuje jakési fiktivní nebezpečí, před kterým tu ženu odteď bude jakože chránit, samozřejmě za nějakou tu úplatu – tedy na tom celém založí byznys. To je on, náš dva tisíce let starý model. Pořád funguje.
Princip zpoplatněného ochraňování před nebezpečenstvími je základní patriarchální ideou. Aby bylo před čím ochraňovat, je nutno napřed nějaké nebezpečí vytvořit. I dnes jsme všichni v šíleném strachu.. máme jej plná podvědomí, stejně jako dřív. Jenom dnešním strachem není bůh-křesťanství, ale bůh-kriminalita.
Je stejně umělá, úplně stejně se chová, a věří v ni úplně všichni. Chápete? Kriminalita je uměle vytvořený důvod pro vydržování vojska a policie. Vojsko a policie je ten „nový“ způsob, kterým patriarchát kontroluje obyvatelstvo. Opět jeden z nás má k dispozici dokonale hierarchizovanou a vyzbrojenou složku obyvatelstva, která má potenciál lidi uvězňovat, bít i vraždit (jak se řekne vražda, když je to legální?). Lidské stroje, které poslechnou na slovo.
V jejich potenciálu je povraždit všechno, co se nelíbí. Jako důvod k vraždě stačí říct, že dotyčný něčím ohrožoval – a na tom je patriarchát postaven. Kdepak, s kriminalitou se v patriarchátu počítá. Fiktivní nebezpečí je ošetřeno fiktivním bezpečím (pomocí ozbrojenců a „svalnatých ochránců“).
No žádný policajt nezabrání tomu, aby vás někdo zabil, protože by přišel o viditelnou práci, tedy o pocit důležitosti. Policajt jenom vystopuje a zneškodní vašeho vraha. Tím se společnost „snižuje“ na vrahovu úroveň, ostatně zcela správně, protože tato společnost by bez vrahů, znásilňovatelů a zlodějů nemohla existovat.
Patriarchát, protože je založen na ochraňování před fiktivním zlem, potřebuje nutně své hrdiny, a to kladné i záporné. Úlohou hrdinů záporných je ohrožovat a potvrzovat tak platnost patriarchátu jako systému, který chrání své ovečky před zlem. Úlohou hrdinů kladných je patriarchát zachránit.
Hrdina, který takto zachrání patriarchát je kladný bez ohledu na to, kolik lidí při tom zachraňování třeba zabil a kolik toho zničil. Co z toho plyne? Člověk zjevně nemá hodnotu žádnou. Kladný hrdina neexistuje bez záporného, proto záporný hrdina je jediný člověk, který má nějakou hodnotu. Zbytek je systém sám sobě.
Cena lidského života je dána tím, za kolik je někdo ochotný vás zabít. Droga, ale i krabička cigaret může někdy stačit. V patriarchátu je všechno jenom otázka ceny. U státu je výhoda, že jsme mu víc platní živí. Tedy většina z nás. Ti co byli vybráni jako mučedníci takové štěstí neměli. A nejen mučedníci.
Patriarchát už ze Země pod záminkou ohrožení vymazal lidi, národy i živočišné druhy. Jak podobná je tato situace matriarchálnímu potírání rodů jiných matek rodu, kdy to potírání šlo mnohem dál než za hrob, tak jak je tomu u všech ženských nenávistí až dodnes. A děly se i matriarchální boje pod záminkou ohrožení? Ne, že?
Jakou záminku potřebují ženy, aby začaly nenávidět jiné ženy? Žádnou, stačí, že je ta či ona úspěšnější nebo lepší, i kdyby to tak jenom vypadalo. Stačí podezření, že je jiná žena v sebemenší výhodě, a hned se spouští tytéž boje jako v matriarchátu, jenom jsou dnes skryté, protože při těch zjevných by ženy ztratily masku slabých a něžných..
..tu masku vnutil ženám patriarchát, ženy si ji povinně nasazují, chodí tu spousta andělských tvářiček, namalovaných na obličejích zrůzněných závistí, zlobou a nesmiřitelnou záští vůči všem úspěšnějším, poznamenaných krutostí a strašným emočním deptáním všech slabších. Toto si ženy budou muset připustit, pokud se chtějí osvobodit.
V mateřské společnosti nebyla policie. Žilo se v jednotě, s přírodou, se životem. Ani v matriarchátu nebyla policie, i když o jednotě si při nadřazení jednoho pohlaví můžete nechat jenom zdát. Přesto se žilo v přírodě, v jakémsi druhu souladu, i když ne mezi pohlavími, ale harmonie s přírodou a jejími cykly byla dost dokonalá.
Avšak nebezpečí a vraždící ochrana před ohrožením jsou uměle zrealizované lži, na kterých je postaven patriarchát. Žádný nepřítel neexistuje a nikdy neexistoval. Jsme všichni na jedné lodi. Nebo jsou ženy na jiné..?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info