aneb ztracené ženství a válka pohlaví ve vládě otců
Žijeme v systému, který denně vyprodukuje nepředstavitelné množství utrpení a zamořuje tak nejen svět fyzický, ale i sféru emocí a myšlenek. Výchova navíc dělí lidi na ženy a muže, mj. i tím, že ženám zakazuje myslet a mužům cítit.
Vpravdě je tedy předznamenáno výchovou, že masové (jakože masově šířené) emoční problémy (třeba z TV atd.) ovlivňují přímo ženy a teprve pak, zprostředkovaně muže. Právě naopak ovlivňují masové myšlenkové pochody napřed muže, a zprostředkovaně pak ženy.
Tím je dáno, že muži vidí své emocionální problémy v ženách, ženy své myšlenkové nedostatky v mužích, ale nikoho nenapadne zpochybnit systém a především výchovu. Výsledkem této rovnice je válka pohlaví, kde je momentálně přednastaveným vítězem muž.
Ne že by na tom záleželo, hlavním účelem války pohlaví je čistě jenom ovladatelnost lidí prostřednictvím „rozděl a panuj“. Nadřazení muže je preferováno jen proto, že dává stabilnější výsledky. Jak to, že?
Muži si myslí, že život a vývoj jdou po přímkách. Ženy si myslí, že život je jedno velké, 28 dní trvající kolečko, které se opakuje pořád dokola, dokud se neumře. Muži se mají postarat o náplň toho kolečka, aby to nebylo tak nudné, neboli nabourat kolečka kousky přímky a s každým kouskem popotáhnout ženu dál, aniž by ovšem byla za cokoliv zodpovědná a měla s tím (s ním?) co společného, ale přitom tak, aby se dostala výš než jsou ostatní ženy.
Čím to je, ne-li výchovou?
Výchova pro ženy znamená naučit se, co jí matka řekne, a to skončí odchodem od rodičů. Pak se má stát matkou ona, a zopakovat se svými dětmi to, co provedla matka s ní, pokud možno přesně. Vývoj je proto pro ženy neznámé slovo, z jejich pohledu vývoj dělají muži, aby mohli ženám přinést jeho výsledky.
Pro muže znamená vývoj řadit před sebe nové a nové úsečky, které ho nakonec někam určitě dovedou. Z tohoto pohledu lze pochopit i celý patriarchát jako nepřetržitý a úmorný sled logických úkonů, které nejsou korigovány ani citem, ani pocity, ani prostým lidským zájmem o důsledky toho či onoho konání.
Životní spirála je to, co vzniká v interakci kolečka s přímkou. Při setkání s životní spirálou muži dojem, že se pokazila přímka a že se pohybují v kruhu jako ženy. Muži nemají cykly a nemají tomu jak porozumět – to porozumění jim má zprostředkovat matka, což v podstatě nehrozí, tak otevřené matky ještě neexistují, napravit to ale může kterákoliv žena. Resp. mohla by, kdyby..
..kdyby její nejsvětější povinností nebylo zopakovat matčin příklad až do těch nejabsurdnějších podrobností. Ženský život je mělký kompromis mezi tím, co do ní nahustila matka včetně všeho, co od ní matka chce, a „tím zbytkem“.
Až donedávna všechny ženy opakovaly úplně přesně stejná kolečka, jako jejich pramatky před pěti nebo třeba před třiceti tisíci lety. Prvních 50-60 let života měly všechny ženy už od počátku matriarchátu skoro stejné: naučit se matčina kolečka, vdát se, rodit matce rodu děti a dokazovat jí na nich svou oddanost.
Nadřazení muže znamená, že muž se stará o zajištění rodiny a žena opět vychovává. Tím se do výchovy jako takové dostane minimum mužova progresu a maximum ženských vyjetých kolejí. Jen tak se mohlo stát, že naše výchova je už desítky tisíc let stejná, i když celou tu dobu slouží výlučně proti lidem.
Patriarchální převrat znamenal jen to, že ženy opět rodí aktuálním otrokářům pracovní síly, vychovávají je podle požadavků systému, a celý život musí prát, žehlit a vařit pro celou rodinu, a v tom všem i v mnohém dalším neustále hlídat, aby sousedky neměly co pomluvit. Matriarchát s tím šíleným zavděčováním matce rodu, řevněním o to, která se zavděčí víc a ukrutnými boji mezi ženami opravdu ještě nevymizel.
Ženy, které chtějí žít svůj vlastní život (a ne matčin diktát, byť třeba nevědomý), s vlastním partnerem (a ne s kopií vlastního otce, vybranou podle matčiných reakcí na nápadníky) a s vlastními dětmi by si měly uvědomit, že je to mateřská výchova a ženská soudržnost, co staví ženy proti ženám a ještě navíc proti mužům, s nimiž by jinak neměly žádný problém.. problémy jsou tam proto, že i muže totiž vychovávají matky.
Bohužel, propojení mateřské výchovy a tabu mateřství je tak dokonalé, že žádná žena na ty věci nedokáže vědomě přijít, dokud je neprovede sama svým dětem.
Mnoho žen – mnohem více než si možná myslíte – má v úmyslu být svým dětem lepší matkou, než jakou měla sama, protože tyhle věci každá žena tak trochu ví, a zkuste si představit tu hrůzu, když je tímto způsobem výchovy doslova odsouzena bezmocně sledovat, jak na svých dětech páchá tytéž věci.. a hrozit se sebe samé, co všechno ještě takhle udělá.. kam až, k čemu všemu ji její nitro, to slabé a něžné stvoření, tak brutálně dokope.
Aby taková zrůdnost, jako je náš dnešní patriarchát mohla vůbec fungovat, je nutné zbavit lidi lidství, to jest, vnutit jim tolik omezení, aby na celou tu hru přistoupili (viz Růst člověka). Kdyby se lidská mimina nechala jen tak vyrůst, bez jakéhokoliv ovlivňování, kdyby se každé dítě smělo řídit svými zájmy a dostalo pravdivou odpověď na všechno, co ho kdy zaujme, asi těžko by vznikala společnost založená na lžích, přetvářce a násilí.
Co se rozdělení týče, patriarchát nepřinesl nic nového, primární dělení je podle toho, jaké komu narostlo pohlaví, jenom teď nejsou ty silné ženy, ale muži, a do vedení společnosti zase nepatří ženy. To poslední už není úplně pravda.
Připuštění žen k volbám a na významnější posty (dokonce i do vlád) znamená jen jedno: že existují ženy, které mají zablokované emoce a myslí podobně jako muži. Podívejte se na ně lépe, a uvidíte, že ženského na nich není vůbec nic, možná kromě vnějších tvarů. Paradoxně je mnoho žen uznává jako ženské autority, i jim věří, i v nich spatřuje naděje na lepší postavení žen – to se ale velmi mýlí a měly by se probudit!
Tyto ženské autority myslí a jednají mužštěji a postupují ještě mnohem tvrději než muži, jinak by ty pozice nikdy nedostaly. Postupují samozřejmě v patriarchátem určených kolejích, tedy proti lidem, a – jak jinak – především proti ženám! K tomu se ještě dostaneme.
Není samozřejmě pravdou, že by ženy nemohly dobře logicky uvažovat a muži nemohli cítit více než jeden pocit za půl dne. Právě tak není pravdou, že nelze zároveň být emočně vyspělý a dobře myslet. To všechno jsou lidské projevy, a dohromady právě dělají celistvého lidského jedince.
Dohromady! Jedince! Jenže nás donutili filtrovat své projevy podle toho, jaké nám narostlo pohlaví. Někdo kdysi rozhodl, že muži smí projevovat jen mužské stránky a ženy ženské, ovšem, pojmy ženství a mužství byly zmanipulovány podle toho, co se vládcům hodilo. Ženám byly nechány pocity, zakázáno myšlení a vnucena slabost, zatímco mužům byly emoce zapovězeny a vnucena hrubá fyzická síla.
Ani jedno pohlaví nesmí zůstat celistvé, nemůžete být člověk, musíte být buď muž nebo žena a chovat se podle toho, protože co neprojevujete, jako by nebylo. Pak teprve vás společnost přijme, protože teprve potom jste ovladatelní. V ten moment je z vás totiž půlka člověka, a máte pocit, že potřebujete druhou.
Vaším zájmem už nejste vy, ale nějaká druhá osoba – a nikdy se nestanete sami sebou, dokud se sebou nebudete zabývat. Vztah dvou lidí, z nichž každý se zabývá tím druhým a nikdy sebou, je modelem našich vztahů po celou dobu patriarchátu, proto za celou dobu patriarchátu proběhlo jen několik šťastných a spokojených manželství. Slovy několik.
Žádné rozdělení nikdy nepovede k lásce. Pouze k závislosti. K lásce vede hledání společných věcí. Závislost je to, co v nás společnost pěstuje, ne láska, a umělé rozdíly mezi pohlavími jsou toho základním stavebním kamenem. Jsme zvyklí mít část sebe v jiném těle.
Takže když potkáme člověka, jako první zjišťujeme jeho pohlaví a podle toho se k němu začneme chovat. A začíná to snad už v porodnici. Výchova chlapce nebo dívky, to jsou dva zcela odlišné pojmy. Pro každé pohlaví platí úplně jiný žebříček hodnot, a jednání každého jedince je posuzováno podle příslušné pohlavně-společenské normy. To má spousty důsledků, z nichž žádný není lidstvu přínosem, jen zajišťují ovladatelnost každého jedince.
Krom toho se dá lidství rozdělit i na čest a důstojnost. Mužům byla ponechána čest, aby se měli za co prát, protože patriarchové muže ovládají právě tím, že jim určité věci předkládají jako čest a jiné jako nečest. A prát se muži musí už ze samotné povahy systému, protože to je to „nebezpečí“, před kterým nás náš milosrdný systém chrání. Proto je mužům zošklivována důstojnost a podstrkována nedbalost, která spolehlivě vede k hovadství.
Ženám byla nechána důstojnost, a až se toho ženy chytly, místo cti, která je přeci jenom pro ty muže, byla jim vnucena ctnost, což je v překladu strojově nelidské odolávání „hříchu“, na jejímž základě si tu důstojnost mají jako vystavět. A kdo řekl ženám, co se bere jako hřích, a podle čeho jsou „bohem“ hodnoceny?
Ctnost, a především ta panenská je patriarchální výmysl vyvinutý pro účely dokazování otcovství, v dobách, kdy to ještě mužská věda neuměla zařídit jinak. Jako by to nestačilo, některé státy či kmeny nařizují provést zásah fyzický. Některé fyzické zásahy jsou jen zvláštní a nepříjemné, jako formování hlavy do tvaru tykve atd. Obřízka je všeobecně zásahem, který výrazně omezí lidskost v člověku. Ženská obřízka je pak něco, co na světě nemá obdobu.
Některé základní nástrahy výchovy a vzdělávání jsou analyzovány v Růstu člověka, je tam uvedeno několik důsledků, které to celé neustále plodí, a tady je teď čas se podívat na pár podrobností a některé důsledky další.
Patriarchát jaksi nepředpokládá, že by děti měly duši a vědomí. Na dětech si všímáme jen jejich fyzické schránky, zvlášť ze začátku. Děti si na to během pár let zvyknou a už si svého ducha a duše nevšímají ani samy, vnímají samy sebe jako fyzické tělo, které má podávat fyzické výkony.. spíš odevzdávat. Odevzdávat výkon, to je ten klíč.
Co se vědomí týká, většinou ho nepředpokládáme natolik, že na děti šišláme, užíváme si toho, že jsme pro někoho potřební ba nepostradatelní. A většina z nás si myslí, že to zůstane utajeno a beztrestné..
..no, pokud se vás to týká, nepřejte si vědět, co poleze z vašich dětí, až budou v regresích vzpomínat dobu, kdy jste na ně šišlali a těšili se z jejich bezmocnosti, protože vás konečně někdo neodvolatelně potřeboval. Budete obviněni z toho, že jste záměrně zdržovali jejich vývoj, abyste tuto dobu co nejvíce prodloužili a všemožně z nich dělali malé nemohoucí kretény, místo abyste je prostě provedli tímto světem a těšili se z jejich samostatnosti.
Komu odevzdáváme naše výkony a proč? Proč se v lidech pěstuje pojetí síly-svalů a slabosti-emocí, ačkoliv ve skutečnosti je tomu naopak? Je to tím, že patriarchát nadřadil muže, a protože v emoční sféře mají ženy už od matriarchátu výraznou převahu, musela se nadřadit síla fyzická, jejíž dokazování probíhá fyzickým násilím. Proto se ze začátku všechny děti učí vyvyšovat fyzické výkony nade vše, na rozkaz je podávat a odevzdávat je autoritám.
No a u chlapců v tom prostě pokračujeme i v době, kdy se u dívek zabýváme už úplně jinými věcmi. A podporujeme je. Když se třeba dozvíme, že náš syn dal tomu sousedovic na budku, sice ho pokáráme, eventuálně potrestáme, ale v duchu jsme na něj hrdí. Tedy projevit sílu = přijetí. Když totéž udělá dcera, měsíc se s ní nikdo nebaví. Tedy projevit sílu = nepřijetí. Tak se stane ze syna silný muž a z dcery slabá žena, samozřejmě jen na čestné slovo.
To první, co od mužů v našem patriarchátu čekáme, je samostatnost. To druhé jsou projevy jejich fyzické síly. A teprve třetí je poslušnost. Toto pořadí má svůj důvod. Mužům nemůžeme vzít fyzickou sílu, protože tu budeme potřebovat, jen musíme zařídit, aby jeho síla sloužila nám. Nejdřív tedy musíme zajistit, aby muž vůbec chtěl sloužit.
Řešení je směšně jednoduché. Celé to vypadá asi takto: „Nechoď mi na oči, dokud..“. Je to tzv. podmíněné přijetí, nejrychlejší způsob, jakési „všechno v jednom“, protože tím máme muže nejen motivovaného plnit naše rozkazy, tím se učí zároveň i dělat, ať se děje cokoliv, ať si myslí cokoliv, a ať cítí cokoliv.
Totiž, mužské tělo není fyzicky způsobilé dát život, proto žádný muž sám od sebe neumí být svým zdrojem. Na to, aby se to naučil potřebuje ženu, která se s ním o toto tajemství podělí, do té doby je závislý na něčím přijetí jako na potvrzení svého života. Optimálně by ho toto měla naučit matka, čímž by mu kromě těla dala i život.
Při vytváření patriarchátu je tedy na matce, aby to neudělala, aby synovi život nedala, a aby mu jej vždycky jen na chvíli propůjčila, jen když odevzdá nějaký výsledek. Na matce je také, aby tyhle otěže odevzdala případné nevěstě. Proto také všechny „nastávající“ trvají na tom, že budou představeny rodičům – všechny si chtějí od vaší matky nechat předvést, jak přesně na vás. Nic jiného v tom není a nikdy nebylo.
Na každém výsledku je potřeba najít nějakou chybu, a zvlášť pokud on sám je s výsledkem spokojený. To je nejdůležitější moment, protože tím se muž naučí, že jeho práce patří nadřízeným. Syna také musí potkat trest nebo aspoň výsměch, kdykoliv si při plnění rozkazu na něco stěžuje nebo bere nějaký svůj pocit natolik vážně, že o něm promluví. To ho odnaučí věnovat pozornost svým pocitům a myšlenkám.
Cítit by do budoucna neměl vůbec, a samostatně smí myslet, až odpozoruje, v jakém rozmezí se při tom má pohybovat. Pak je připraven být dobrým patriarchou.. neaktivním, výkonným a poslušným lidským dobytkem.
Pořadí samostatnost – síla – poslušnost dává základní předpoklady pro vznik kriminality, a s kriminalitou, jak už jsme si řekli, patriarchát počítá, protože bez ní nemůže existovat.
Pak, zatímco chlapci se mezi sebou perou a dokazují si sílu fyzickými výbrky, dívky jsou pečlivě připravovány na všechno, co je může potkat v manželství, je jim pečlivě vštěpováno, jak se v které situaci zachovat, matky navádějí dcery k odporu k mužům, k poslušnosti ženských autorit a k ženské soudržnosti. To je z hlediska patriarchátu také v pořádku, protože pak nemůže žádným způsobem fungovat partnerství, a oba partneři zůstanou ovladatelnými.
Úplně především se však dívky učí ztělesňovat matčiny hodnoty, a učí se to tak, že jí matka předhazuje všechno, v čem dcera není nejlepší, čímž se dcera nutně naučí nenávidět všechny ostatní dívky, horšími pohrdat, k lepším se lísat, a s dívkami stejné úrovně neustále zápasit o každý matčin bodíček. Učí se ženskou hierarchii a její boje.
Ale nejen matčiny, všechny rodičovské žvásty jsou jen dohoda, na kterou však dítě dřív či později přistoupí, nechce-li být neustále perzekuováno.
Otec vás „vychovává“, a používá při tom i sílu. Matka vás „vychovává“, a používá při tom i sílu. To se vám nelíbí, trpíte a snažíte se bránit, a ono to nejde. Během času k nim – právě za toto chování – pocítíte kromě odporu i úctu, nebo spíš respekt a pak obdiv. V ten okamžik jste si je ale vzali za příklad. Zaimponovala vám „moc“, i když zatím jen v té podobě, kdy je používána na vás. Podstatný krok však byl učiněn a vy jste začali hrát mocenskou hru.
A abyste aspoň občas byli tím, kdo vyhrává, začnete se stavět na stranu rodičů, tedy proti sobě. Zvlášť ženská výchova je v tomhle ohledu vyloženě nešťastná. Podobáte se člověku, který má v každé ruce spuštěnou sbíječku.. jenže sbíječka se neslučuje s obrazem ženy „slabé a něžné“, proto se ženy tváří, že žádné sbíječky neexistují. Proto ty sbíječky (svou sílu) neumí ovládat, a dopouštějí se příšerných věcí.. v různých stádiích uvědomění.
Pokaždé, když takhle něco provedete (většinou když se cítíte ohrožení), posílíte dojem, že nejste v pořádku, a pak dáte za pravdu matce a její výchově. Jenže ten dojem jste získali právě z té výchovy. Proto se začnete bát sebe – a sebe se bojíte právě tak, jako jste se báli matky v době, než vám začala imponovat moc, resp. zneužití síly. To je ženský začarovaný kruh, teda jeden z kruhů.. ten, co s ním bude nejvíc potíží.
Ono pokud tohle ženy nevyřeší, lidstvo se nevyhne jatkám. Uvědomění ženské síly jde mnohem rychleji než uvědomění mužské citlivosti, a protože pojem síly je šíleně zdeformovaný, dopadne to jako vždycky – ženským násilím, a potoky mužské krve.. dokud to neukončí homosexuálové nebo mimozemšťani.. zbraněmi hromadného ničení.
Uvědomění ženské síly vedlo prozatím vždycky ke zpupnosti, a k předráždění ženské ješitnosti, čemuž se v současném područí nelze divit, bo ženy nevidí problém v systému, ale v mužích. Jako jediná uznávaná je tu hrubá síla fyzická, která se dá dokázat než násilím, tudíž i ženám je vnucován model Xeny. A ženy se toho chytily..
Patriarchát z žen udělal muže s menšími právy, takže se počítá s různými protesty, a model Xeny je ten podraz, který zařídil, že žena, když revoltuje, sahá po mužských zbraních a způsobech boje, ve kterých ale nemůže vyhrát.
Na Xeně je mnohem víc pravdy, než by si kterákoliv žena připustila. Dokud si nepřiznáte sílu, nemůžete s ní pracovat, nedokážete ji nijak zkultivovat. Spousta žen to cítí a chodí do posiloven a pomaličku si svou fyzickou sílu připouští. Dělají i různé bojové „sporty“, berou lekce sebeobrany a učí se, že nejlepší obrana je útok.
Podle toho to dopadá v domácnostech, kdy žena může na muže použít cokoliv, protože je přece ta slabá, kdykoliv, protože je přece ten emotivní tvor, co se jenom neumí ovládat, a zároveň muž má k dispozici jen fyzickou sílu..
..dřív platilo, že když se v patriarchátu vyskytne silná žena, může to mít několik různých příčin, ale jen dva důsledky: buď je v naprosté pohodě a sklízí úctu a lásku všech lidí, které potká, nebo prochází životem a „solí“ muže. Dnes už je to mnohem horší, a jestli to takhle půjde dál, bude krev všude. V proudech.
Jinak, dáma co solí muže to má většinou nastavené od své zhrzené matky či babičky jako svého druhu pomstu všem mužům. V lidech probouzí především touhu ji nějak dostat, pokořit, a pokud se na to chytne nějaký muž, je s ním ámen. Smyslem její existence je znemožnit co nejvíce mužů. Jako zbraň jí slouží cokoliv, jako cíl kdokoliv.
Poznáte ji podle toho, že průběžně dělá z mužů debily. To je nejspolehlivější způsob, jak jich na sebe nalepit co nejvíce a zároveň zajistit, že si budou sami nabíhat. Její touha ubližovat se rovná posedlosti, kterou nelze vůbec ukojit, protože nevychází z ní, ale ze vštípeného postoje k lidem, podle kterého k nim přistupuje.
Takový postoj vždycky obsahuje něco jako „Neberou mě vážně“, „Nechtějí mne uznat“ atd., což způsobuje, že se dotyčná už předem brání. Aby se vůči někomu přestala bránit, musela by být schopná zkontrolovat jeho myšlení, lásku proto většinou vůbec nepozná. Pokud jí nějaký muž s něčím pomůže, je s ním také zle – plná podezírání je i její vděčnost a obecně jediným způsobem, jak s ní vyjít bývá jít jí z cesty.
Většina z nás přišla s takovou ženou do styku a ví, že to není nic příjemného. A teď: toto neustálé stírání člověka na základě toho, co má mezi nohama, to je způsob, jakým se patriarchát chová k ženám. Je na tom asi nejlépe poznat, že patriarcha ve skutečnosti není oblíbený ani náhodou, a je poznat i proč to tak je. Je tu poznat, jak se patriarcha k lidem chová, i co jeho chování v lidech probouzí.
A je tu vidět, že ani lásku patriarcha nemá šanci poznat – musel by být schopen zkontrolovat myšlení ostatních, aby k nim získal důvěru a úctu a mohl je začít milovat. Právě tak je z toho poznat, v jaké pozici bývaly v pozdním matriarchátu ženy, a úplně nakonec, z tohoto musí být jasné každému, že pokud by se ženy rozhodly s patriarchátem skoncovat, neměli by muži sebemenší naději.. a přesně to se teď blíží.
Dělení na chlapečky a holčičky totiž není pro lidi, ale proti lidem. Tak jsou lidé stavěni proti sobě.. a kde se dva perou, třetí se směje. Nic jiného v tom není. Kdo ale profituje na válce pohlaví? A jak to dopadne?
Bude válka? Nebo se konečně naše dvě pohlaví dokáží domluvit a začít žít?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info