aneb ztracené ženství a válka pohlaví ve vládě otců
Napadlo vás někdy, jak málo bylo žen, které dosáhly osvícení? Překvapilo by vás zjištění, že mezi nimi nebyly skoro žádné matky? Všimli jste si někdy, že se ženami nepočítá nejen patriarchát a většina jeho oficiálních náboženství, ale že pro ně nemá tzv. svaté Slovo ani naprostá většina „Mistrů“?
Nebylo vám někdy divné, že kněží, mágové, čarodějové, alchymisté, ale i mystici a podobní nesměli před svými výkony sexovat, a když už, tak rozhodně ne se ženou, zatímco čarodějky, vědmy a kouzelnice zůstaly bez omezení?
Vidíte, a mě zase napadlo, že duchovnost, která neslouží oběma pohlavím stejně, není duchovnost, ale podvrh. A to tak je. Výchovné okleštění člověka připraví o půlku bytosti, a to by se sotva mohlo podařit, kdyby dětem zůstal jejich duch. Výchova tedy mj. znamená i ubití, vlastně zavraždění lidského ducha..
..místo něj máme k dispozici několik učení o původu člověka, jejichž ducha si můžeme nechat implantovat. Cizího, umělého, ve smyslu uměle vytvořeného, a zrádného. Jeho prostřednictvím jsme ovládáni, stejně jako stovky generací před námi. Veškeré patriarchální i matriarchální systémy víry jsou náhražky za zavražděného lidského ducha.
Ubíjení ducha je dáno přepisovacím (přelhávacím) způsobem výchovy, rodiče nás učí, že když se cítíme tak a tak, nesmíme tomu dát volný průchod, ale musíme dělat, co nám pro tu situaci nadiktují. Jinými slovy nesmíme žít svoje, musíme žít jejich podvrh. To co neprojevíme bude vevnitř bolet, časem to odumře a zahnije.
Duch odumře a tím se přeruší kontakt člověka se svou duší a člověk se stává ovladatelným neboli závislým na tom, co mu bude nebo nebude dodáno zvenčí. Jako první se učíme být chlapeček nebo holčička, tím přijdeme o celistvost, a to pod hrozbou výsměchu a vyloučení ze společnosti. Učí nás separovat mužské od ženského.
Začněme tím mužským. Patriarchát vůbec nepočítá se ženami.. ne jako se samostatnými, svéprávnými bytostmi. Vzhledem k tomu, že se ženami nepočítá systém, nepočítá s nimi ani žádné dostupné náboženství neboli uměle sjednocený duch lidstva. Veškerá v patriarchátu známá duchovnost je proto jen mužská, přesněji vzato otcovská. V tom, co nám poskytují patriarchální systémy víry, proto není ani žádný způsob, jak duchovně spojit ženu a muže. Není.
Když se podíváme na sekty typu Haré Kršna, vidíme, že je žena vyloženě jen trpný zdroj Shakti pro svého pána.. pardon, muže.. Totéž ovšem jsou ženy i v křesťanství, i když to tak nevypadá a není to tak prezentováno, naopak je to co nejdůsledněji zatloukáno, jen aby ženy náhodou neměly pocit, že i v nich je „něco“ božského, aby náhodou nepřišly na to, jak zrůdná hra je s nimi hrána. Vždyť jak je možné, že se k hnutí Haré Kršna ženy samy hlásí?
A jak je možné, že se k nim hlásí i české ženy? Jaká strašlivá zvrácená síla přiměla mladé české dívky vstoupit do sekty, ve které mohou než oddaným otroctvím snažit se dopomoct ke spasení nějakému vyholenému zdrogovanému blbečkovi, kterému právě tato sekta oficiálně zaručuje nadřazenost nad ženou?
Jestli to není tím, že tam budou mít stejné postavení jako normálně, ale bude to poctivě, otevřeně řečeno a bude to mít aspoň nějaký smysl. Zdánlivý, bohužel.. ale dívky, zvlášť ty, co prošly českou výchovou, nemají jak přijít na to, že je to podraz.. ono to Kršnovo vědomí je totiž Jednota se vším, a nadřazení muže vede směrem od Jednoty pryč a tudíž znamená absolutní neschopnost toho spasení – Kršnova vědomí – vůbec dosáhnout.
Dívky bažící po něčem neobvyklém si před vstupem do takového svazku měly položit otázku: jak chce asi dosáhnout Jednoty člověk, který vědomě nadřadil mužské stránky těm ženským, a dokonce nadřadil mužská těla těm ženským? To je přeci hierarchie.. a kde je hierarchie, neexistuje jednota. Nadřazením kteréhokoliv prvku mizí rovnováha, a rovnováha (nebo teda mezi lidma rovnost) je základním předpokladem vstupu do Jednoty.
Dívky bažící po něčem neobvyklém.. to je další díl skládanky. Někde jsem zahlédl větičku „Být ženou je natolik složité, že to může zvládnout právě jen žena“, a abych se přiznal, docela mě to pobavilo. Pak mi to chvíli vrtalo hlavou a pak mě to pobavení dost drastickým způsobem přešlo.. ženy přišly o všechno.. úplně o všechno..
..a navíc to, v čem dnes ženy vidí ženství je patriarchální podvrh. Ale ženy se v tom předhánějí, jako kdyby tu pořád šlo o čistý matriarchát a bylo nanejvýš nutné se líbit matce rodu víc, než se jí zalíbí ostatní ženy.. abyste přežila. Možná o něj jde..? O ten čistý matriarchát..? A jde i o to přežití..? I dnes..?
Je tomu i dnes pořád nutno podřizovat vše, včetně rodiny, dětí a tak..? Nu dobrá, vždyť já vám to neberu. Já chápu, že přežitky jsou mocné.. mnohem mocnější než všechno, co dosud v patriarchátu vzniklo.. mocnější než celý patriarchát neboli uctívání smyšleného otcovství. Smyšlené mateřství má přece vždycky přednost. No ne?!
Ale, kam to vede..? Akce se vždycky rovná reakci!
Z toho je jasné, že ženy pak mají svou vlastní duchovnost, která je sice velmi utajovaná, přes veškeré utajování však byla odhalena, zmanipulována a použita proti ženám – drží je dodnes v područí otcovládného systému i se všemi přežitky z matriarchátu, a drží je ještě pořád někdy i v područí jednotlivých mužů, i když to jsou dnes spíš vyjímky.
To však ženám nebrání si na té duchovnosti trvat a vnucovat ji jako to jediné správné i svým nejbližším, a především samozřejmě dcerám.. dcerám, které matkám přímo zodpovídají za doslovné doručení vnučkám atd. Metody vnucování jsou přitom drastické a hrozně bolestivé.. a v naší společnosti se tak neustále oživují rány matriarchátu.
Tato situace je dost šílená, jsou tu dva světy, ženský a mužský, z nichž však ani jeden sám o sobě pořádně nefunguje. Tyto dva světy byly uměle vytvořeny vyhrazením jednoho principu pro jedno fyzické pohlaví a vnuceny jednotlivým pohlavím jako „to jejich“, přičemž „to druhé“ bez společenského znemožnění nelze použít. Tím jsou lidé okleštěni, proto touží po celistvosti a aspoň zdání nějaké moci nad sebou samým.
Pokud po něčem toužíte, znamená to, že to nemáte. A lidé cítí, že jim něco chybí, a snaží se to získat, a nejčastěji bohužel tím, že potkáte někoho, „s kým vám je dobře“ neboli kdo vás dobře doplňuje, toho člověka ovládnete, připoutáte k sobě, a tím si připadáte celiství, zatímco ve skutečnosti jste zemřeli.. potvrdili jste svou polovičatost, a ještě jste si druhou půlku zaplácli polovičatostí někoho jiného.
Jak z takové potvrzené lži potom chcete vybřednout?
Lidé utíkají do heterosexuálních vztahů, které je sice naplňují a mohli by se tím stavem nechat inspirovat, podstoupit nezbytně nutnou práci na sobě a dosáhnout trvalé celistvosti. Lidé by mohli použít vzájemnou přitažlivost jako závazek ke společnému osobnímu růstu.
Celistvost ale nelze najít ve vztazích, kde neexistuje rovnost. A my žijeme v systému, který rovnost mezi pohlavími zapovídá, aby ve výsledných rozporech našel živnou půdu pro svou nelidskost, aby bujel v rozvalinách chrámu lidství, žijeme v systému, který na lidskosti parazituje. Jak ten mateřský, tak ten otcovský.
A druhý problém je ten, že lidé se neumí s tím druhým dělit o to, co sami jsou. Strach ze zneužití vede lidi k uzavírání se druhému, především se uzavírají partnerovi. Lidé si neříkají pravdu, nesdílí sebe s druhým, jen berou.. spíš hrabou vše, na co dosáhnou. To k celistvosti nikdy nepovede, musíte naopak dávat a dávat, abyste zjistili, že máte co dávat a tu celistvost si připustili, vlastně dovolili.
A zvlášť ženy si své vědění z neuzavřených emocí syslí pro sebe, utajují, co se dá, jedna před druhou a všechny před muži, sebe sdílí pouze se svou matkou a přítelkyní, a vůbec si nevšimly, že je tu společnost, která všechny jejich manévry odhalila, a na nich a na ženské neschopnosti se otevřít partnerovi (To všechno ti chlapi..) založila patriarchát.
Ta neschopnost je vychovaná, to jest uměle vnucená, proto se ženy ani nenamáhají rozpoznat muže, kteří svým ženám chtějí rozumět, a když muž projeví o skutečné porozumění zájem, ženy to odmítají, jakože aby nebyly zneužity (tak je to učila „maminka“), ale ve skutečnosti proto, aby nezradily matčinu výchovu, která jim otevřenost zakázala!
Skoro všechny páry se právě tímto přístupem připravují o všechen potenciál společného růstu, který je však dnes už podmínkou přežití! A ne, nedělám si legraci! Planeta je zaplavována energií, která jí pomáhá s přestupem do vyšší dimenze a všechno živé tam putuje s ní. Otevřenost a láskyplná spolupráce je toho podmínkou..
..a druhá možnost je smrt. A to staví ženskou uzavřenost do jiného světla. Jak patriarchové, tak i matky, a úplně všechny oficiální ženské autority včetně duchovních Mistrů ženy prostě nechali napospas jim samotným a tedy i tomuto šílenému systému a všem možnostem, které současné směřování naší společnosti může přinést. Znamená to nedat ženám možnost téměř jakoukoliv situaci nějak zvrtnout.. natož aby zvládly převibrování planety.. A ženy to cítí!
Ale.. řvou sice o pomoc, jenže, mateřskou výchovou je dáno, že aby ji směly přijmout, musela by ta pomoc přijít přes matku, a to s jejím výslovným souhlasem, ba pokud možno tak, abyste pomohli matce a dcera by si to od ní jenom přejala. Tím by se dcera vyhnula prokazování vděčnosti – však zaplatí maminka – a hlavně jakékoliv zodpovědnosti.
Především však jde o to, že by jí matka nemohla nic vyčíst.. a tímto je dcera ovládána. Potíž je v tom, že o tu pomoc žádá dcera, ne matka, a žádá o ni, aniž by ji byla schopná přijmout. Matky o duchovní pomoc obvykle nežádají, leda potajmu, jinak by přiznaly, že nejsou v pořádku a tedy nejsou pro dcery následováníhodné.. to si každá matka rozmyslí.
Pomáhat ženám je v konečném důsledku nevděčná a většinou zcela zbytečná práce, protože tu existuje druhá, neoficiální duchovnost, kterou tvoří nevědomé matriarchální přežitky, a která většinu žen beze zbytku ovládá, a tím bohužel i celý dostupný partnerský život. Peklo je tím pádem jediné místo, kde lze duchovně spojit ženu a muže, neboli sloučit dvě nejzákladnější duchovnosti, které jinde nemají žádného společného jmenovatele..
…kdy nepočítám oficiální Kadmonovo žebro, dosud neodvolaný výsměch ženám a mateřství, tu katanskou sekeru v hrdle ženství, které jediné jsme z lidství měli možnost poznat. Myslím pochopitelně biblického Adama a Evu, což je mýtus, kterým patriarchát zapojuje ženy do společnosti jako přívěšek muže.
Z toho je právě vidět, že to, co se dnes zove mužstvím, je ve skutečnosti patriarchální, homosexuální podraz.
Pak je tu druhý společný jmenovatel, a to ten, že žádná ta duchovnost nefunguje, jelikož obě duchovnosti, ženská i mužská, jsou proti ženám, a na straně ne sice mužů, ale na straně systému, jímž je dosud patriarchát, byť tak prapodivně zmutovaný. A jsou i proti mužům, protože těm se v tomto systému také nežije dobře.
A když už jsem v tom, obě duchovnosti jsou i proti patriarchálním duchovním Mistrům, protože jejich Mistrovství vzešlo z patriarchálního systému a je mu zcela poplatné včetně odmítnutí ženství a dalších zrůdností, proto cokoliv vymeditují hezkého, systém hned sežere a zase chvíli přežívá a tím umožňuje další vraždy, loupeže, znásilnění a hlad, místo aby se zahltil sebou samým a zhroutil se do sebe a konečně dodělal a udělal místo něčemu normálnímu.
A úplně nejhorší mi na tom přijde, že se tohoto šíleného systému nechtějí vzdát ani muži, ani ženy, ani Mistři. Většina lidí o nějaké změně nechce ani slyšet. Ženy proto, že by musely přihlížet, jak někdo zpochybňuje svou matku a to by znamenalo, že zrazují to, co jim vnutily jejich matky jako posvátné. Muži proto, že muži nikdy nechtějí slyšet, že existuje ještě něco víc než logika, svaly a penis a tím by zrazovali to, co jim jako posvátné vnutil systém.
A Mistři? Patriarchální duchovní Mistři prostě nechtějí zjistit, že celé to jejich Mistrovství je jen bohapustý útěk před problémy, které sice nezavinili, ale které každodenně potvrzují, tím že žijí byť i jen z odpadů této civilizace.. a tím pádem jsou na tom úplně stejně jako všichni ostatní, jenom jsou to Mistři, protože zavrhli ženy mnohem důsledněji.
Už tím, že se napijí nebo něco sní, jsou Mistři konfrontováni s faktem, že mají tělo, přijali ho od ženy, v systému, který ženy nebere v potaz (proto Mistři neberou v potaz svá těla, nebo by je aspoň v potaz hrozně rádi nebrali, nebýt právě toho, že se právě musí aspoň jednou za čas najíst a napít), a přijali ho prostřednictvím ženina pohlaví, které však patriarchát strašlivým způsobem proklel.. a bohužel proklíná dodnes.. a jejich těla a pozemské životy s ním.
A žádný Mistr také nijak výrazně nepomohl Zemi, protože je na ní jen svým polomrtvým tělem a zbytkem své bytosti se snaží přežívat ve zbytku vesmíru.. vlastně kdekoliv, jen ne na Zemi. Tohle mi jako vztah s entitou, která mi z vlastních zdrojů dala tělo, živí ho a šatí a všemožně zabezpečuje a umožnila mi tak získat zážitky a zkušenosti, které na žádné jiné planetě nezískám, tohle mi přijde jako naprostá katastrofa. A sám jsem to zažil.
Před touhle hrůzou Mistři utíkají, místo aby ji se svým vědomím pomáhali napravit. Argumentují přitom tím, že ženy nám (ne jako mužům, ale celé civilizaci) také nevyšly vstříc, nejsou ochotné dělit se o svá tajemství, nejsou ochotné přijmout vládu otců tak jako přijali muži vládu matek v matriarchátu, většina z nich naprosto není ochotná přijmout ani stín odpovědnosti nejen za tehdejší ukrutnosti, ale ani za jakoukoliv akci (+ reakci) v tomto životě, každá si hledí jenom svého písečku, aby ho měla hezčí než ty okolo a zneužívá k tomu všechno a všechny..
..většina Mistrů absolutně nechápe, proč se takovými tvory vůbec zabývat. Vždyť lze žít hodnotný život i v celibátu a možnost výměny lze rozšířit na celé Stvoření.. což je samozřejmě pravda. Není jednoduché žít s tvorem, jehož matka si kýchne a jeho z toho rozbolí hlava a týden se žádná výměna nekoná. Jenže, zkusili to takoví Mistři vůbec? Když mají takové vědomí, proč by nemohli nalézt nějaký hezký jednoduchý recept na „spolu“?
Zbývá dojem, že většina Mistrů má prostě strach. Je pro ně jednodušší odevzdat se celému Vesmíru a Stvoření, než jednomu člověku, byť člověk je mikrokosmem v makrokosmu a má to tedy stejný efekt, nehledě na to, že v lidském páru je možná i fyzická výměna, nejen záblesky nekonečna a chvilkové pocity jednoty se vším, a na to, že po většinu času je to i mnohem příjemnější, i když většinou to začne fungovat, až když se vám podaří vyřadit ze hry tchyni.
Takové samádhi má stejný efekt, jako když se prosexujete k orgasmu, až na to, že mužská duchovnost v té vesmírné podobě zaprvé není přirozená, protože a priori odmítá tělo, zadruhé to po většinu času není nic příjemného, a navíc je to strašná nuda, a v mnoha duchovních školách ještě i násilí. A tohle ženy ví. Všechny. Poznají to i ty nejmenší holčičky.
Proč to neví Mistři?
Patriarchální duchovní Mistři to vědět nechtějí. Museli by přiznat ženám božství, které si osobují sami, museli by kývnout na existenci Bohyně, uznat její přínos a hlavně rovná práva, a to oni neudělají, protože by se ocitli v rozporu s pojetím světa, v němž jsou Mistry, a museli by se vrátit na začátek a začít znovu a osvojit si i tu druhou duchovnost, jako jsem to udělal já, když jsem zjistil tyhlety rozpory. To sice znamená dost práce a strašlivé množství bolesti..
..ale lze to udělat. Pak prostě spojíte to, co zbude, a jste celistvým člověkem, a nemusíte si nahrazovat tu celou jednu ubitou přirozenost napojením na vesmírný zdroj energie. Ale bolest je bolest, a Mistři se radši tváří, že nic jako žena neexistuje.. nechtějí se potkat se ženskou kolektivní duší, ve které je uložena nevyřešená ženská bolest mnoha tisíciletí.
Mistři se raději vzdají partnerství, souloží s vesmírem a dělají z toho znak mužské nadřazenosti. Tím potvrzují rádoby-homosexualitu našeho systému, a řadí se tak k mužským šovinistům jako jejich speciální frakce.. dodavatelé náhražky za zavražděného lidského ducha. Svatí..
Lidský duch je tedy něco, co je u naprosté většiny lidí výchovou ubito a nahrazeno.. přelháno. To plodí poměrně zmatečnou situaci, protože, jak už víme, ženství je určitým způsobem přelháno, a mužství tu nikdy ani nebylo, a to, co se mužům jako mužství vnucuje, je patriarchální podvrh. Ale ženy na tom všem z nějakého důvodu spolupracují..?!
Příkladem: Heinrich Harrer (Sedm let v Tibetu) píše o vysoko položeném klášteře, kde jsou takové podmínky, že mniši nemohou žít, aniž by jedli maso. Potíž je v tom, že v klášteře odmítají cokoliv zabíjet, tam se smí pouze konzumovat, a vyřešili to tím, že se všechno nepříjemné děje někde v nížině, a k nim se dováží až hotový produkt.
Dodávaný duch v Tibetu znamená desítky tisíc mnichů, kteří žijí z toho, co vyrobí a vypěstují ne-mniši. Obyvatelstvo prostě. Výroba oficiálního lidského ducha je tedy v Tibetu podmíněna vysáváním obyvatelstva.. wampyrismem. Jde o obrovské množství práce, z níž spousty toho dělají ženy a podporují tak mužského boha, který s nimi však nepočítá..?
Co to je?
Pro mě je to zrůdnost. A strašná. A navíc úděsná křivda. A takto to není jen v Tibetu, ale kamkoliv se podíváme. Děs. Jak tohle asi muži chtějí napravovat? Muži při nástupu patriarchátu mohli od žen žádat zadostiučinění.. místo toho jenom zaujali jejich místo. Muži mohli ženám dovolit nápravu.. místo toho je odsoudili a jenom se mstili. Atd., prostě ta příležitost skoncovat s válkou pohlaví už tu jednou byla. Dnes je tu znova, jen je mnohem těžší, složitější, bolavější.
Když jsou věci, jak jsou, když ani Mistři neberou v potaz ženy, ať už z pohodlnosti nebo nedbalosti nebo čehokoliv, když před jakoukoliv zmínkou o srdci a soucitu a jiné lásce než kosmické prchají nejen muži, ale i jejich Mistři, jak je to vlastně s mužským srdcem? Mají ho vůbec?
Tohle je závažná otázka, kterou tu chci zodpovědět.
Muži srdce mají, stejně jako ženy. Ale nemohou ho použít, protože 99% mužů má to srdce mrtvé.. podobně jako cca polovina žen. Počet žen bez srdce však rychle stoupá, protože ženy konečně objevily způsob, jak se zapojit v patriarchátu, a začínají ze sebe dělat také-muže, jenom s menšími právy, protože v ženských tělech.
Způsob, jak v člověku zabít srdce, je nejlépe vidět na mužské výchově. Každý člověk je hned po narození napojen na zemský a vesmírný zdroj energie. No, všichni víme, co energie dokáže mít takové mimino, dokud ho výchova „nezklidní“. Zemská energie do těla vstupuje tam, kde máme kostrč, a neustále proudí páteří vzhůru. Po cestě oživuje čakry, energetická centra, která nám zprostředkovávají dění v jednotlivých rovinách našeho vnímání.
Chlapcům se zakazuje brečet, a zapovídá se jim naprostá většina pocitů. A emoce jsou klíčové! Pocity jsou záležitostí třetí čakry, čakry solar plexu. Když se tato čakra tou výchovou zablokuje, energie už se nedostane výš, srdce (čakra čtvrtá) nedostává energii a postupně odumírá, a ta zablokovaná ji časem následuje.
Až odumře, bude takový vychovaný chlapec schopen milovat jen to, co mu logika řekne, že by milovat měl, a bude to přesně ta neživá náklonnost, uměle sycená žádostí a chtíčem, jakou muži v patriarchátu prosluli. Žádost a chtíč je čakra druhá, kam se neustále vrací energie ze zablokované třetí a dělá tam ten šílený maglajs, tak jak ho zná většina z nás.. ženy sice nemívají emoční čakru zablokovanou, ale po výchově cítí jen to, co by v tu chvíli cítila „maminka“.
Logika, která mužům říká, co by měli milovat, je zase čakra šestá, kam se sice dostane energie (výživa) vesmírná, která proudí (v ideálním stavu) z vesmíru k Zemi a dodává do čaker zase jinou výživu, ale nedostane se tam energie zemská – a když už, tak ne přes srdce – což je právě ten důvod, proč ta naše logika dokáže být tak strašně nelidská.
Stejným směrem v posledních desetiletích zamířily naše ženy. I mnohé ženy už jsou schopné milovat jen to, co jim jejich logika dovolí (nebo poručí), i mnohé ženy už milují mnohem více svůj počítač než manžela či děti a raději přijdou o partnera než o svůj oblíbený pořad. Ženy však nemají emoce zatržené z výchovy, na rozdíl od mužů, a ten zákaz není podepřen hrozivou mateřskou autoritou a matčiným výsměchem, když si syn na něco postěžuje nebo snad uroní slzu.
Ženy v tom jednou dobrovolně.. no, a tak dále, bylo by toho strašně moc a na to tu teď není místo a asi ani čas. Co z toho hlavně plyne: emoce má zatržené většina mužů a čím dál více žen, přitom ani těch pár procent populace, co ještě emoce nějakým způsobem vede, s nimi zase neumí pracovat, takže do srdce se nedostává skoro nikdo.
Lidské srdce je dnes něco jako živočišný druh určený k vyhynutí, přežívající na pustém ostrově vražedné logiky, vymírající na naprostý nedostatek lásky a s příjezdovou cestou, po které se snad mohla dostavit záchrana, beznadějně zasypanou. Ještě že jsou tu lidská Sluníčka a jejich zkratky, můstky a cestičky..
..ale to už jsme v další části této trilogie, v Neviditelném světě.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info