aneb ztracené ženství a válka pohlaví ve vládě otců
Jako první se musí vyřešit patriarchální zlo. Jsou tu příšerně rozšířené, ale zamlčované jevy jako je domácí násilí, šikana a týrání. O tom všem je potřeba mluvit (nebo psát), hlavně ale nemlčet, protože to, že promluvíte, byť anonymně, to vám dá sílu situaci řešit. To je vyzkoušené.
Ženy musí začít mluvit. Promluvilo jich sotva několik, a už teď je jasné, že to co známe jako domácí násilí je sotva špičkou ledovce. Skutečnost je mnohem horší, ovšem dokud ženy mlčí, muži mají dojem, že je vše v pořádku. Nic není dále od pravdy, ale dokud nepromluvíte, muži se to prostě nedoví. Jsou tak vychovaní, a vychovaly je tak ženy (matky).
Toto je bludný kruh patriarchátu, a ten se sám nezruší. Aby se zrušil, je potřeba přestat mlčet a začít mluvit – a to všechno dříve, než náš milosrdný a láskyplný patriarchální bůh se svým násilím potře nejen city a emoce, ale i zbytky soudnosti a zdravého rozumu lidí. O matriarchální bohyni ani nemluvím.
Není však mluvení jako mluvení. Ženy zatím používají slova spíš k zakrývání jejich vlastní pravdy. Jsou k tomu vedeny příklady matek, které svým mužům neodporují a přikyvují, a se svou pravdou čekají, až u toho muž nebude. Tím se bludný kruh patriarchátu stává bludným kruhem matriarchátu, a není pochyb o tom, kde se tu vzal.
Už několik tisíc let tento systém slouží proti ženám, ale teprve nedávno se našly takové, co si dovolily neuposlechnout vnucovaného příkladu svých matek a komunikují rovně. Díky tomu víme, že to jde, jinak bychom se s pomocí Johna Graye zase jen smiřovali s bezmocným konstatováním, že jsou ženy prostě z Venuše, ale mnohem spíš z nějaké „ženské“ verze Marsu (všem vyšším bytostem z Marsu se ovšem omlouvám).
Ženy musí začít mluvit pravdu, každá tu svou. Některé už mluvit začaly – bez nich by kupříkladu tento web nikdy nemohl vzniknout, protože bych se nikdy nedozvěděl o skutečných zločinech patriarchátu. A muži se musí dozvědět pravdu o patriarchátu, a musí se od někoho naučit mluvit zase svou pravdu.
Jen tak patriarchát padne, vyhnije zevnitř, protože pravdivým vypsáním či vyřčením přestane být vaší součástí jak bolest, tak násilí, které k ní vedlo, a přestane se tak odesílat do kolektivního vědomí lidstva a nutkat k násilí ostatní. Je to osvobozující, a je jedno, jestli svou bolest svěříte smyšleným příběhům, nebo jestli popíšete svůj vlastní.
Pořád mluvím o příbězích žen trpících v patriarchátu, ale ono se to týká jakéhokoliv utrpení způsobeného naším necitelným systémem. Mnoho mužů trpí v patriarchátu podobně jako ženy, a o dětském utrpení uprostřed války pohlaví ani nemluvě. Pořád platí jedno: je potřeba vyřknout tu pravdu, nedržet ji v sobě, protože teprve pak se dá se situací něco dělat. Ženského násilí je tu mnohem více než mužského, a týká se ještě mnohem víc dětí než mužů.
Když člověk vyřkne svou pravdu, ta pravda zmizí, a odhalí další, hlubší vrstvu. Pokud se další, hlubší vrstva vyřkne, zmizí, a odhalí pravdu ještě hlubší. Atd. Tohle používají ženy mezi ženami, a ta hlubší pravda je jim vždycky přelhána. Ženy proto musí začít mluvit s muži, přestože tohle je něco, co muži neznají, a když se s tím setkají, nechápou. Aby chápali pojem „svá pravda“, museli by mít svoje pocity. Myslím opravdové pocity, ne takové to hlad, spát nebo čůrat.
Mít svoje vlastní pocity se muži budou muset teprve naučit. V ideálním případě se to budou učit od žen, když ženy začnou mluvit. A musím podotknout, že pro ženy bude skutečným požehnáním, když si dovolí mluvit pravdu před svými muži, protože – málo naplat – jsme tu v patriarchátu, a právě muž bude schopen pomoct ženě dekódovat poselství jejích pocitů.. to skutečné. Je v tom totiž jedna zrada.
Pocity jsou sice než aktuální pravda jedince o sobě samém, ale ta pravda se zakládá mimo jiné na konvencích společnosti a na výchově onoho jedince. Říhnutí v Americe znamená, že dotyčnému chutnalo, zatímco v Čechách je to nechutnost, prohřešek proti etiketě. Stejná situace tedy vyplodí různé pocity, a je to v pořádku.
Česká výchova způsobí, že se při říhnutí ve společnosti máme tendence cítit trapně a provinile, protože podle Jarkovského a většiny našich matek jsme radši měli své tělo znásilnit, než mu ulevit.. no to pro příklad, prostě není jedno, na základě čeho se v nás objevují pocity, a až ten základ objevíme, bude potřeba jej uvést na pravou míru.
Zeptám se: „Na základě čeho se cítím tak a tak?“ A moje nitro odpovídá.
Ověřuji: „Joo? A tohle mám jako zapotřebí? Opravdu? Proč?“ A nitro zase odpovídá. A o tom to je. Na všechno se dá dojít, a partner je od toho, aby zaprvé pochopil a vzniklo porozumění – to je v „lidském“ partnerství nový typ luxusu, a zadruhé aby sledoval, jestli všechny odpovědi dávají smysl, upozorňoval na „bílá místa“, nelogičnosti atd.
A těch asi nebude tak málo. Smutné zkušenosti s rodičovským lhaním máme všichni, a i s nimi bude strašlivé množství práce, tak si můžeme udělat přibližnou představu o tom, jak moc zla asi tropí vylhané kořeny samotného patriarchátu. A klíče ke lžím patriarchátu má každý muž. Jinak, strašlivé množství práce vás ohromně odmění..
..vztah rozkvete, a pokud jej nebudete roznášet po přítelkyních a dalších autoritách, jen tak kvést ani nepřestane. Matku doporučuji vynechat, aspoň ze začátku. Muži, pokud budou přizváni (ideálně budou), mají naslouchat a ne řešit. Jejich úkolem je upozornit na chybné závěry, protože závěry musí sedě pocitově i logicky. Upozornit, neopravovat.
S čím se však pravděpodobně po celou tu dobu budete prát, jsou věci ukryté pod tabu mateřství.
Může se stát, že krutě zbloudíte, protože mateřské praktiky jsou strašné a těžko uvěřitelné, a i mně samotnému trvalo mnoho let je vůbec odhalit, ne tak ještě vypsat. Silnější jedinci si mohou zkusit opatrně projít Neviditelný svět, kde to všechno je, a ten je psán tak, že se tyto iluze rovnou bourají i s těmi patriarchálními.. a do strašné hloubky.
I ti nejsilnější by se ale měli napřed naučit zpracovávat své emoce.. aby si neublížili.
Hra kdo z koho je již od dob matriarchátu základní pojistkou, že se žádný člověk nebude věnovat sám sobě. Ono totiž nemůžete se věnovat sobě, pokud s někým soupeříte. Proto nás naše matky již 6000 let staví proti sobě navzájem.
Zneužívají při tom atavistickou schopnost samic – schopnost se nabídnout tak, že přítomní samci se porvou o možnost se jí zavděčit a vysloužit si její klín. Protože většinou vítězí nejschopnější, vzniká jakási primitivní záruka zdravého a silného potomstva. Abychom předešli mýlce, tohle postaví proti sobě všechny okolo, nejen muže, nicméně, zneužití se týká především muže a synů, potažmo všech dětí.
A protože patriarchát nikdy nepřiznal ženám, že by měly v čemkoliv navrch, rozmohlo se zneužívání této hry jako mor – ženy si tímto (a nejen tímto) skrytým způsobem kompenzují ponižování, zneužívání a příšernou frustraci z bezmoci, kterou jim systém, stejně jako každý „správný“ patriarcha den co den dává sežrat.
Ženám se nelze v tomto divit, protože jsou vychovány mít pocity a nemyslet. Nemají jak přijít na to, že jsou samy proti sobě. Většina z nich nepřišla nikdy ani na to, k čemu jsou pocity, jak by mohly vidět důsledky tohoto počínání?
První důsledek je ten, že taková žena nikdy nebude mít partnera, protože partnerství předpokládá rovnost. Bude mít patriarchu, a patriarcha = trýznitel, mučitel a všeobecně necítící, anti-žensky myslící hovado.. ale co jiného může žena dostat, když na zmanipulované muže použije zvířecí výběrové řízení? Tady je vidět, jak dokonale funguje přizpůsobení žen, když i tento jednoduchý myšlenkový pochod je pro většinu z nich nedostupným luxusem.
Takhle, ony jsou ženy, které si umí vybrat muže citlivého a opravdu vhodného pro partnerství a společný růst. Bývají vždycky tak tři – čtyři na planetě, a jsou to zatím absolutní výjimky.
Téměř ve všech ohledech stojí tyto ženy mimo jakékoli trendy, tedy nejsou ničím zaslepeny. Stojí tak vysoko nad mateřským reflexem a tak zodpovědně berou mateřství, že zůstávají raději bez dětí, než by přivedly potomka do tak odporného světa.
Co by mu asi řekly? Že tu je, protože prostě chtěly dítě a nemohly si pomoct, tak ať se s tím prostě nějak srovná? Nebo že to babička chtěla vnoučátka?
No a tento přístup jim zase dává dost síly a také času ke skutečnému osobnímu růstu. Dokonce ani neskrývají své vědění před ostatními ženami. Chápete, že jsou tyto bytosti ještě i nad ženskou rivalitou a řevnivostí?
A teď, kolik žen si denně vzpomene například na Leslie Parrish-Bach, kolik dívek sní o tom, že si zařídí stejný život – a když přijde do tuhého, zvolí jistotu a vyberou si stejného burana a žijí stejný život jako jejich matky. Tyto ženy poznáte podle toho, že občas pronesou: „Ona ta máma měla pravdu“.
To je samozřejmě lež, ale poslušná dcera si své chyby nějak omluvit musí, protože by se sebou jinak nevydržela. Ve hře kdo z koho tím pádem na celé čáře vítězí matky (= tchyně).
Dcery se prostě budou muset otočit, a říct svým matkám:
„Buď v naší mateřské linii první, a dej mi důvěru!“
„Buď první a nežádej po mně, že s tebou zůstanu navěky – nemám tolik času! Ostatně, ty také ne!“
„Buď první a nech mi můj život – třeba náhradou najdeš ten svůj!“
„Buď první a vezmi si zodpovědnost za svůj život – přestane tě lákat ten můj!“
A pak se budou muset otočit na jinou stranu, a říct totéž přítelkyním.
V ten moment najdete svůj život, a v ten moment zjistíte, že si se svými partnery a vůbec s muži rozumíte mnohem lépe, než vám „ony“ říkaly, že je možné, a než by vám matka či jakákoliv přítelkyně nebo autorita kdy přiznala.
Kromě toho, každý muž si všimne, že se hrabete zpod ženské nadvlády a máte snahu být samy sebou. A protože skoro žádný muž není s dívkou či ženou, kterou nemiluje, ten, který je vám v tu chvíli partnerem, vám poskytne veškerou možnou pomoc. Jeho osvobození pak půjde ruku v ruce s vaším.
A pak možná bude potřeba říct totéž svým partnerům.. těm, kteří si ještě i v té době budou myslet, že se sebou takhle pracujete proto, že mu chcete oddaněji a hlavně nerušeně sloužit a dělat dobrou manželku.. tedy v případě, že se to jejich osvobození o něco opozdí.. a to už pro vás nebude žádný problém.
V době, kdy muži budou odkoukávat, jak mít svoje vlastní pocity, bude záhodno, aby ženy uměly svoje pocity už i zpracovávat, a aby ze svých emocí neobviňovaly ostatní, což zatím naprostá většina z nich neumí ani omylem.
Ženy umí pocit cítit, nechat se jím naplnit, umí ho nechat ovládnout jejich chování, hodit jej na nejbližší osobu případně s ním zamořit celé okolí, ale zpracování, to umí málokterá. A to ještě 99% emocí není jejich, dodaly jim je: matka, přítelkyně a herečky v různých filmech, nepočítaje učitelky, tetu Sally, knižní postavy atd.
Ovšem pokud muži nebudou mít kde odkoukat, jak pracovat se svými pocity, dočkají se ženy šeredného překvapení – muž jim chtě nechtě předvede, jaké to je mít pocit, neumět ho zvládnout a zamořit s ním celé okolí. Bude přitom zapotřebí nezměrné trpělivosti, protože mužům bude osvobozující vědomí legálnosti svých vlastních pocitů velice medit, a budou se ve svých emocích rochnit a pitvat jako rozmazlená blondýna. To je ten matčin vzor.
Ale pak, až se podle ženského příkladu (pokud ten příklad přijde!) vnímání mužů vyšplhá až do srdce, pak se zúročí veškerá námaha, protože bude ráj na zemi.. a to pro každý vztah, kde si partneři tuto práci dají, ba dokonce se ráj může dostavit, už když s tím začnete.
Pocity (emoce), to je způsob, jakým naše tělo dává najevo, co se právě děje. Pocity jsou jasná, aktuální (okamžitá) pravda o nás. Platí pro tuto chvíli. Pocit definitivně mizí, když tělo splní svůj úkol – dát mysli vědět, co se děje. Naprosto se nevyplácí je ignorovat. Dlouhodobě ignorované pocity mají sklony vybouchnout, poničit tělo, nebo obojí. Pocity jsou záležitost těla, a tělo je uděláno tak, že musí dát vědět, a to i za cenu sebezničení.
Zádrhel je v tom, že mysl je nemusí přijmout.. a v tom si můžete být nápomocni. Bez posuzování.. optimálně si člověk pocit prostě jen připustí, uvědomí, a pocit zmizí, protože pravda byla vyjevena a uznána. Potíž je v tom, že některé pocity jsou příjemnější, některé nejsou příjemné vůbec.
Ty nepříjemné máme sklony ignorovat a halit do různých lží – nejen před ostatními, ale i sami před sebou. Tím příšerně stresujeme naše tělo, mnohdy až do stádia nemocí. A teď: každá emoce vede k určité nemoci, a způsob lhaní určuje její skutečný průběh. Těmto nemocem říkáme civilizační, protože tento druh pocitů přináší právě naše civilizace se svým povinným lhaním (konvence).
Je asi na místě poznamenat, že jsme všichni neustále ve vývoji, takže nepříjemných pocitů v nás průběžně vzniká hodně. Často si na jejich základě myslíme, že jsme špatní, zlí, nebo jinak nenormální. Dokonce máme sklony se obviňovat, sebe i navzájem, vyčítat, nebo jinak trýznit. To je absolutní zhouba.
Pocity je třeba jenom přijímat, své i cizí. Teprve pak se člověku uvolní kapacita na jejich zpracování. Přijímáním cizích pocitů ovšem nemyslím brát je za své vlastní, nebo si za ně snad brát zodpovědnost. Vůbec ne. Je třeba je vzít jenom v tom smyslu, že tu jsou. V životě druhého se odehrálo něco, o čem ty pocity vypovídají – to je dobrý důvod pozorovat, jak se s tím vypořádá, eventuálně mu dodat odvahy nebo jinak ho podpořit.
Rozhodně ale nemůžeme brát za cizí pocity odpovědnost, a právě tak je hloupost nutit někoho ke zodpovědnosti za to, jak se cítím já. To je vydírání, a vydírání není způsob, jak ukončit patriarchát a válku pohlaví. Naopak. Vydírání je emoční vražda, mimochodem, tradiční zbraň většiny našich matek.
Zpracování emocí souvisí s nábojem, který dodávají tělu i mysli. Vztek, to je přeci ohromná energie, síla, která vás dostane z té které situace. Proč nám asi říkali, že vztek je špatný? No přece aby nás mohli ovládat. Naše vrchnost nechce, abychom se dostali z té které situace, a matky už vůbec ne.
Proto jsou tu konvence: tohle nesmíš, tamto nesmíš.. Povoleno máme pocity ze sebe vytančit, vyběhat nebo vyskákat, pak je můžeme ze sebe dostat také fyzickou prací. Vykřičet je sice účinné, ale neslušné – jakžtakž tolerováno je jen u žen, jejichž veškeré projevy jsou v patriarchátu a priori přehlíženy. U mužů vykřikování není/nebývalo tolerováno. Pomíjím teď vesnické štěkání, kterýžto způsob „komunikace“ vídáme na českém venkově doposud.
V současné době se jako nejoptimálnější způsob zpracování pocitů jeví rozhovor se svým nitrem. Začátkem je popsání, to nejprostší: cítím se tak a tak. Následuje otázka proč se tak cítím – a nitro odpovídá. Z odpovědi se dozvím vlastní poselství a pocit zmizí. Partner, pokud je přítomen, pochopí, porozumí a uklidní se. Co víc si přát?
A když chci se svým vývojem trošku pohnout, ptám se ještě: „Na základě čeho se tak cítím?“. Protože pak nitro odpovídá něco jako: „Na základě výchovy – rodiče mi tvrdili to a to… a ona to, jak teď vidím, není pravda“. Taková odpověď rozpustí (odpustí) problém navždy. A to kromě partnera uklidní i mě. Je čisto. To je základní způsob práce s pocity, způsob, jak z nich co nejrychleji a nejméně bolestně vytěžit zlato pro svůj život. Hodně štěstí!
Pokusím se tu popsat způsob, jak se patriarchát obrátil proti mužům, a důvod, proč ženy nakonec mají na své straně všechna práva (na děti, na části majetku, na budoucí příjmy bývalých manželů atd.). Je to o tom, jaké se rodí děti.
Dítě je výsledkem dosažení jednoty.. výsledkem něčeho, co v našich vztazích obyčejně trvá pár vteřin, během nichž padnou ega a partneři si opravdu rozumí. Mám samozřejmě na mysli orgasmus.. a to ten mužův, protože výraz ženský orgasmus ještě přednedávnem v podstatě neexistoval. Patriarchové ho zakázali, a ženy to z nějakého důvodu splnily.
V nepřítomnosti ženina orgasmu však místo dítěte v patriarchátu vzniká homosexuální plod, plod bez ženství, jelikož okamžik početí nenese ženskou sílu, nenese spojení s Bohyní vzniklé z ženiny extáze. A zároveň pochopitelně nepadlo ženino ego, rozpustil se jen otec, a rozpustil se v ženě. A právě takto počaté děti jsou zcela bezmocné vůči ženskému ovládání, a vlastně jedinou vyjímkou jsou muži, kteří utečou do gay-společnosti.. třeba do kněžských řad.
Gayové jediní se nerozpouštějí v ženách, ale zase nemají děti, takže patriarchát zjednodušeně řečeno funguje tak, že homosexuálové kontrolují matky, a matky kontrolují zbytek.. cokoliv od lidstva potřebujete, matky to zařídí, stačí vědět, jak je zmanipulovat. Nepředpokládáte doufám, že by patriarchové nevěděli, jak zmanipulovat matky, že ne?
Pokud se v sobě a ve svém životě chcete zbavit války pohlaví, pokud chcete žít se sebou v míru a poznat skutečnou lásku, dívejte se hodně kolem sebe. Ve všem, co uvidíte, spatřujte projevy téže inteligence, která vytvořila vás. My nejsme zvyklí takto vnímat, proto si to musíme pokaždé znovu uvědomovat.. to až časem tu inteligenci budeme za vším vidět automaticky, a budeme také schopni odhalit vyšší řád. To znamená porozumění, a to nás zbaví potřeby bojovat.
Chcete-li si v této snaze pomoct, uvědomte si příčinnost, že tu je. Vnímejte, že každá událost má svou přesnou a jednoznačnou příčinu. Ne všechny ty příčiny teď znáte, ale to neznamená, že nejsou. Od svého narození jste jich řadu poznali, nic vám nebrání pokračovat a poznávat další.
Když budete u všeho předpokládat jasnou a konkrétní příčinu, brzy přijdete na to, že všechno, úplně všechno ve vesmíru má svůj dokonalý účel, kterému to právě tak dokonale slouží.
Takzvané zlo má také svůj božsky dokonalý účel. Ukazuje vám, kdo jste. A především ve vztahu vůči zlu uvidíte, jestli jste opravdu ta hloupá ovce, která křičí s ostatními „Pomoc, Zlo!!“, nebo jestli jste překonali strach a ochutnali to „zlo“, a jestli už víte, že to takzvané „zlo“ je prostě zase jenom další lež patriarchů..
Uvědomte si také, že automatika zabíjí. Spousta lidí se doslova prospí svým životem v bezmyšlenkovitých rituálech. Čas od času se probudí, řeknou jak ten čas letí, a spí dál. Na konci života se pak diví, že nic neprožili.
Když děláte něco automaticky, nežijete – jinak bychom museli říct, že automatické stroje disponují stejným životem jako člověk. Život je to, co si stihnete uvědomit, zbytek je právě jen automatika. Když se rozhodnete žít, donutí vás to zpomalit a zjednodušovat, abyste si mohli život uvědomovat.. užívat. To vrátí život i do vašich vztahů.
A nakonec, jako součást nápravy vidím i nutnost změnit výchovu a přestat konečně dělat z lidí chlapečky a holčičky.
A jde o toho, že bychom začali ovládat sebe, a ušetřili toho naše děti. Ty se přizpůsobí, a budou se taky starat o sebe. A budou šťastné, protože budou samy sebou, stejně jako my sami.
Své snahy můžete výrazně podpořit i Tokem soucitu, přičemž k samotnému soucitu člověku může pomoct lítost nad tím, jak věci jsou, k žensko-mužské rovnosti vede i knižní Ženské vyrovnání, a k nastolení vlastního lidství tu máme uzdravující proces pod vedením Královny a jejích Princezen, dar Slunečního Trojlístku.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info